This text explores the philosophical problem of reflection and its ecstatic phase in relation to non-objective possibilities. The author argues that genuine possibilities do not arrive as pre-existing entities from the past, but rather as non-entities from the future that require a receptive subject for their realization. A central theme is the subject's capacity for sensitivity toward this non-objective adventivity. Within the process of reflection, the author identifies three moments: distancing from oneself, returning to oneself, and the most crucial middle stage—the ecstatic phase. In this phase, the subject stands "outside itself," which is interpreted not as active self-transcendence, but as a state of radical openness and readiness to receive an incoming challenge. This openness allows the subject to be addressed by a non-objective reality and to enter into its service. The text thus redefines reflection not merely as self-knowledge, but as an ontological space for encountering what is yet to come, emphasizing the dimensions of receptivity and fidelity to the calling.
Reflexe – ek-statická fáze
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 22. 4. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Reflexe – ek-statická fáze
Možnosti, které vskutku „přicházejí“, nemohou přicházet předmětně jako jsoucna, aby se tak staly jakýmisi polopříčinami svého uskutečňování a využití, tedy nemohou přicházet z minulosti jako antecedentia. Jedinou alternativou jsou tudíž ne-jsoucna, která se skutečnými jsoucny teprve mohou resp. mají stávat, a to prostřednictvím aktivních subjektů, ,vnímavých‘ vůči nim ještě dříve, než nabývají, než mohou nabývat předmětné, zpředmětněné podoby (stránky). Máme tedy před sebou několik problémů, do nichž se musíme pustit. Je tu především problém jakési zvláštní „sensitivity“, vnímavosti vůči nepředmětným, ne-jsoucím výzvám, které ,chtějí‘ být ,vyslechnuty‘ resp. registrovány a ,poslechnuty‘, tedy uskutečněny, realizování tím, že je určitý subjekt propouští do světa aktuálního reálného dění. Což je vysloveno asi poněkud přehnaně: vlastním problémem není ani ona vnímavost, nýbrž vůbec možnost setkání subjektu s něčím tak podivným, jako je nepředmětnost, nejsoucnost, nepředmětná adventivnost. To zůstává ještě nadlouho tématem resp. úkolem do velké šíře rozlehlého zkoumání; poněkud relativně perspektivnějším projektem je vykázání nejen možnosti, ale přímo nutnosti takového specifického druhu setkání na fenoménu ,reflexe‘. Teprve dalším krokem může být rozpoznání analogických fenoménů na nižších úrovních, která – z pochopitelných důvodů – zatím unikají naší pozornosti, prostě proto, že tím směrem vůbec nejsme nastraženi. V reflexi pak můžeme snad přesvědčivě rozpoznávat moment jakéhosi odstupu subjektu od sebe, jakéhosi nechávání sebe za sebou, které ovšem nemá a nemůže mít dlouhého trvání, ale končí novým přístupem, návratem k sobě. Pro naši tématiku se však ukazuje jako nejdůležitější ona prostřední fáze reflexe, následující po odstupu od sebe, ale přecházející návrat k sobě. V této fázi je subjekt jakoby mimo sebe, přesně venku ze sebe; asi nejvhodnější pojmenování této fáze je ek-statická, neboť v této fázi subjekt „stojí ven ze sebe“ (naproti tomu je velkým nepochopením, mluví-li se o tom, že subjekt překračuje, přesahuje, transcenduje sám sebe, neboť pak by šlo o aktivitu subjektu, kdežto zde jde právě o jeho nastraženo na přijetí, tedy o jakousi otevřenost vůči tomu, co přichází a je samo otevřeno vůči němu, dokoncve co mu je nakloněno, co si právě tento subjekt vyhlídlo a vybralo, zvolilo k tomu, aby je vyzvalo k přijetí služby a k věrnosti v této službě.
(Praha, 030422–5.)