In his poem, Parmenides depicts the philosopher’s journey toward Truth as an allegorical voyage in a chariot drawn by wise horses. Guided by daughters of the Sun, the philosopher passes through the gates of Night and Day, guarded by Dike, the goddess of justice. Upon arrival, he is welcomed by a goddess who reveals two distinct paths: the way of law and justice leading to the unshakable heart of Truth, and the way of mortals based on deceptive appearances. The text emphasizes that attaining true knowledge requires more than just understanding the Truth; one must also critically examine the nature of human opinions and sensory perceptions. Analyzing fragment B 1, the author highlights that reason alone must judge reality, rather than the misleading evidence of sight, hearing, or speech. This journey demands the courage to abandon habitual beliefs and follow the only logically sound path of being. The interpretation, based on a comparison of translations by Karel Svoboda and Wilhelm Capelle, elucidates how Parmenides employs religious metaphors to establish the foundations of rational philosophical inquiry.
Pravda a bozi (bohyně) u Parmenida
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 5. 6. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Pravda a bozi (bohyně) u Parmenida
Parmenidés líčí na počátku své básně svou cestu filosofa za krásnou („okrouhlou“ – K.Svoboda) Pravdou: filosof má svá přání (své chuti – K.Sv.), má své koně (chytré, rozumné), má i vůz (který by sám bez koní neutáhl), ale není pro něho snadné najít tu pravou (velmi proslulou) cestu k cíli. Proto potřebuje pomoc, a s tou přicházejí dívky (bohyně, snad totožné s dále zmíněnými slunečními dívkami, jež opustily dům noci, ale jistě „nesmrtelné vozatajky“), aby ho přivedly k světlu. Musí však projít branou, jíž oběma směry procházejí stezky dne i noci a k níž má klíče Díké, bohyně práva a odplaty. Dívky ji vemlouvavými slovy přimějí, aby otevřela; a pak se hned ujímají řízení vozu i koní. Filosof je bohyní (snad totožnou s Díké?) vlídně přijat a přátelsky pozdraven, a hned vyslechne její soud o cestě, po které se – prý díky sudbě „nikoli zlé“ – vydal a která vede daleko od cest lidských. To proto, že to je cesta práva a spravedlnosti (K. Svoboda překládá „zákona a práva“). Jen na této cestě je možné poznat vše, jak neotřesitelné srdce pěkně zaokrouhlené Pravdy, tak pošetilé představy smrtelníků, jimž se nedostává pravé přesvědčivosti. Avšak nejen to: nyní následuje snad to nejvýznamnější, neboť až dosud šlo jen o metafory z náboženského inventáře. Filosof musí poznat navzdory všemu tomu i to, jak po všestranném prozkoumání všeho je nutno prozkoumat také to, co se (lidem) zdá, že jest. Nestačí tedy jen poznat Pravdu, ale je třeba nahlédnout její pravost a přesvědčivost také tím, že filosof rozpozná, v čem spočívá mylnost navyklých přesvědčení, jimiž by mohl být i nepozorovaně tlačen na cestu omylu tím, že by se příliš spolehl na svědectví sluchu, zraku a jazyka. O všem musí rozhodovat jen rozum; zde je zapotřebí mít dostatek odvahy k nastoupení jen jediné cesty (totiž té pravé).
(Výklad zlomku B 1, jen neúplně – bez konce – přeloženého Karlem Svobodou, na základě srovnání s překladem 6982, W.Capelle, Die Vorsokratiker, Stuttgart 1968, S. 163–4.)
(Písek, 030605–1.)