This text explores the complex issue of mutual understanding between subjects, utilizing Leibniz's concept of monads as a central metaphor. The author argues that individuals are inherently confined within their own subjective perspectives, making it impossible to directly access the internal consciousness of another. Interaction is limited to deciphering signals that pass through the restrictive filters of our own perception and reactivity. Despite this fundamental ontological isolation, human history and personal experience demonstrate that genuine understanding is achievable, even if misunderstandings are frequent. The author rejects absolute skepticism, which dismisses communication as an illusion, highlighting the inherent contradiction in such a view – even those who argue against the possibility of understanding expect their own message to be understood. While understanding is neither easy nor self-evident, it is presented as a vital and optimal goal. The document emphasizes the need to investigate the underlying foundations that enable intersubjectivity and allow distinct entities to bridge the gap between their isolated existences.
Porozumění mezi subjekty
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 6. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Porozumění mezi subjekty
Nejlépe celou věc objasní, vzpomeneme-li na Leibnizovy „monády“, a to i když jim nějaké ty otvůrky místo oken poskytneme (víc nelze, a už vůbec ne nějaké dveře). Nikdo totiž sám ze sebe nevyleze, může jen vykukovat (ovšem, a to je pravda, nikoli jen očima). Ale to jeho vidění je a zůstane jeho viděním. Jak se můžeme dozvědět, zda to nějak podobně jako my vidí nebo nevidí také někdo druhý? Vždyť my nikdy nemůžeme nahlédnout do jeho ,monády‘ jinak, než jako my, tj. než že to jsme my, kteří do ní nahlížejí, a nota bene nejen otvůrky v jeho monádě, ale nutně také svými vlastními otvůrky, tedy otvůrky v naší vlastní monádě. Jinak to nejde; nikdy nemůžeme nahlédnout do mysli toho druhého, můžeme jen dešifrovat signály, které projdou sítem naší reaktibility, a navíc musíme pečlivě odlišovat signály nahodilé nebo jiného původu a určení od signálů té určité bytosti, které se pokoušíme porozumět. Nicméně navzdory tomu je porozumění přece jen možné; celá zkušenost nejen naše vlastní, ale i všech lidí kolem nás a vůbec dosavadního lidstva o tom svědčí, i když nedorozumění jsou také velmi častá. Jak je vůbec možné, že k takovému porozumění někdy opravdu dojde? Je to jen zdání, domnění, namlouváme si to jen ? Vždyť dokonce i ti, kteří se nás pokoušejí přesvědčit, že to je jen iluze, předpokládají, že jim porozumíme a že se jim zdaří nás přesvědčit! Tak se jako iluze zřejmě prokazuje právě ona skepse, která se žádným skutečným porozuměním nepočítá, ale považuje je za nemožné. Tuto absolutní skepsi můžeme definitivně považovat za hluboce mylnou, a dokonce v mnoha ohledech za překážku a hráz možného dorozumění. Ovšem porozumění nadále musíme považovat za žádoucí a optimální, ale v žádném případě za snadné nebo dokonce samozřejmé. Proto má takový význam, když si položíme otázku, jak je takové porozumění možné a o co se může opírat.
(Písek, 030607–3.)