Tato studie se zabývá Aristotelovým pojetím odloučenosti (chórismos) a zkoumá zdánlivý rozpor v jeho myšlení týkající se definice pravdy a vědecké metodologie. Na jedné straně Aristotelés v Metafyzice definuje pravdu jako korespondenci se skutečností, kde pravdivost spočívá v adekvátním spojování či rozdělování věcí podle jejich reálného stavu. Na straně druhé však v souvislosti s matematikou a geometrií připouští, že nejlepších výsledků pozorování dosahujeme tehdy, když k předmětům přistupujeme jako k odloučeným, i když v realitě odloučeny nejsou. Vyvstává tak zásadní epistemologická otázka, jak může metodicky nesprávný předpoklad vést k pravdivému poznání, které je cílem vědeckého zkoumání. Text poukazuje na to, že tento problém není pouze okrajovou poznámkou, nýbrž představuje hluboký vnitřní rozpor, který významně ovlivnil dějiny evropské filosofie. Analýza se zaměřuje na význam řeckých termínů chórismos a chōrizō v širším kontextu Aristotelovy ontologie.