This text examines the essence of philosophy and its fundamental "matter," beginning with Aristotle's assertion that wonder serves as the starting point of philosophical reflection. Building on Heidegger’s view of wonder as the overcoming of the self-evident, the author suggests that the specific focus of philosophy is the "non-obvious." The article critically analyzes the phenomenological approach, noting that while it correctly emphasizes moving beyond prejudices, the concepts of the "natural world" in Husserl and Patočka often overlook how our experiences are pre-conditioned by our daily existence. The author argues that philosophy cannot merely remain with appearances; instead, it must utilize a "destruction of phenomena" to encounter new realities that inspire fresh thought. Unlike empirical sciences such as physics or genetics, which seek to uncover hidden facts, the primary task of philosophy is to loosen our ties to the familiar and the obvious. This allows for a transition from simply observing what is given to understanding the profound sense of existence itself.
Filosofie a její „věc“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 8. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Filosofie a její „věc“
Aristotelés kdysi řekl (napsal), že počátkem filosofování je údiv. Heidegger však (např. v přednášce z r. 1931) řekl, že údiv je překonání samozřejmosti. Z toho by se dalo usoudit, že specifickým tématem je pro filosofii „nesamozřejmé“. Snad proto je ve filosofii tak důležité jít jevům „pod kůži“, což znamená: nezůstávat u toho, jak se nám věci jeví. Fenomenologie má pravdu v tom, že nesmíme zůstávat u svých předsudků, tedy také u svých myšlenkových schemat, konstrukcí atd. Ale fenomény samy jsou plné našich typizací a schematických zjednodušování. To, jak se nám věci samy dávají, je vždycky už nějak před-zpracováno tím, jak jsme ve světě zabydleni a zdomácněni. Husserlova myšlenka tzv. přirozeného světa na tohle nějak zapomínala a zapomíná na to i po opravě Naturwelt na Lebenswelt, tedy když Patočka nahradil termín „přirozený svět“ na „svět našeho života“. Filosofie nikdy nemůže zůstávat u jevů, ale má právo při zkoumání jevů plně vyčerpat vše, co se z nich vyčerpat dá. V tom je fenomenologická metoda naprosto legitimní. Nikdy se však nemůže stát celou filosofií. Teprve jisté typy destrukce fenoménů nás mohou přivést k tomu, abychom se dostali k jiným fenoménům, na něž jsme nebyli dosavadní zkušeností připraveni a které se pro nás stanou nejen něčím novým, ale inspirací k novému zamyšlení, ba někdy k novým myslitelským projektům a rozjezdům, startům. A to všechno ne pouze proto, abychom si povšimli skutečností nenápadných (o to se snaží celá řada věd, dnes zejména např. fyzika částic a astrofyzika, ale také makromolukulární chemie a genetika, apod.), nýbrž zejména aby takové nové zpozorování nových skutečností uvolnilo naši spjatost se „samozřejmým“ a dobře známým, tak abychom se snáze dostávali za to, co je prostě jen dáno, k tomu, co tu je k pochopení (ne tedy jen k rozmnožení poznatků), tedy ke „smyslu“ toho, co jest.
(Písek, 030821–2.)