Tento text kriticky zkoumá Bergsonovo pojetí vědomí, které je definováno jako spojení uchovávání minulosti prostřednictvím paměti a předjímání budoucnosti. Autor namítá, že uchovávání toho, co již není, není výlučnou vlastností vědomí, nýbrž fundamentální charakteristikou veškeré reality, běžně označovanou jako setrvačnost. Tato setrvačnost není pouze pasivní vlastností hmoty, ale aktivním procesem, bez něhož by vesmír nemohl existovat jako soudržný celek. Text dekonstruuje vědecký konstrukt setrvačnosti jako pouhý návyk myšlení a zdůrazňuje, že existence vědomí je podmíněna právě touto dočasnou stabilitou okolního světa. Filosofická úvaha tak propojuje ontologii s fenomenologií vědomí a vybízí k přehodnocení tradičních fyzikálních kategorií ve světle subjektivity a kontinuity dění. Práce poukazuje na to, že síly držící realitu pohromadě jsou nezbytným předpokladem pro to, aby se vědomí vůbec mělo k čemu vztahovat v čase.
Paměť
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 8. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Paměť
Bergson má za to, že „vědomí znamená především paměť“ (7193, Duchovní energie, s. 11); zároveň „veškeré vědomí je však předjímáním budoucnosti“ (dtto, s. 12). A shrnuje: „Uchování toho, co již není, a předjímání toho, co ještě není, je tedy první funkcí vědomí.“ (dtto. s. 12). To ovšem není dobré vymezení toho, čím je vědomí, neboť uchovávání toho, co už bylo a nyní není (resp. by nebylo, kdyby něco z toho, co bylo, nebylo uchováno) je charakteristické pro veškerou skutečnost, tj. pro veškeré „reálné dění“; nezáleží na tom, že si to dost neuvědomujeme a že pro toto „uchovávání“ máme jiné pojmenování, totiž „setrvačnost“. Setrvačnost je myšlenková konstrukce, která je založena na odhlížení od „subjektů“, takže výsledek jejich „práce“ na uchovávání něčeho, co tu už bylo (a co by tedy už mělo „nebýt“), je připisován jakési „povaze materiálu“. To je však jen zvyk, a zvyklosti tohoto druhu je třeba vfelmi kriticky prověřovat, protože jsou spíše překážkou poznání než jeho oporou. Kdysby nebylo takových sil, jaké např. drží pohromadě každý proton, Vesmír by nemohl existovat buď vůbec nebo jen zlomkovitě (tedy ne jako vesmír, všehomír). A kdyby skutečnosti ve světě nebyly (navzdory tomu, že nejsou naprosto trvalé) nadány jistou (dočasnou) setrvalostí, nemělo by ani vědomí, k čemu se upínat jako k tomu, co už není nebo co ještě není.
(Písek, 030821–7.)