Text se zabývá ontologickou povahou subjektu se zaměřením na dialektiku mezi vnitřní jednotou a vnější odloučeností. Autor polemizuje s tradičními pojetími a zdůrazňuje, že souvislost mezi dvěma jsoucny neimplikuje jejich splynutí; odloučenost je nezbytným rysem plurality subjektů. Vychází z antických filosofů, jako jsou Anaxagorás a Melissos, aby vymezil hranici mezi integritou a izolovaností. Subjekt je definován jako dějící se událost, která je vnitřně sjednocena, ale zároveň existuje vně a proti jiným subjektům. Tato vnější pluralita je pro existenci subjektu klíčová, neboť ke jsoucnosti náleží schopnost interakce s jinými jsoucny. Ústřední otázkou zůstává povaha integrity subjektu jakožto organického sjednocení subjektů nižších úrovní v kontrastu k odloučenosti subjektů na stejné úrovni. Autor uzavírá, že tyto kategorie nejsou pouhými pojmovými konstrukty, ale reálnými organizačními způsoby, jimiž se konstituuje jak sjednocenost, tak i hranice mezi jednotlivými entitami.
Subjekt a „odloučenost“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 8. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Subjekt a „odloučenost“
Některé teze je třeba vyslovit polemicky s tezemi staršími. Tak např. pro pojetí subjektu jakožto skutečnosti je věcí prvořadé důležitosti zdůraznit, že souvislost mezi dvěma jsoucny z nich ještě nedělá jsoucno jedno, protože vedle toho, že obě jsoucna spolu souvisí, jsou od sebe rovněž oddělena, odloučena, takže to jsou subjekty dva. Ta odloučenost zajisté nemusí znamenat a neznamená, že je způsobena jakoby „sekyrou“ (viz Anaxagoras, „nejsou od sebe odloučeny věci v jednom světě ani uťaty sekerou, zl. B 8 ze Simplikia), ale rozhodně neplatí, že „jestliže jsoucí jest, musí být jedno“ (Melissos, zl. B 9 ze Simplikia), pakliže by tím byla popírána mnohost; naproti tomu ovšem musí být jedno, pokud to pro nás znamená, že je vnitřně sjednoceno, integrováno. Takže ke jsoucnosti patří, že to je něčí jsoucnost, tj. jsoucnost nějakého subjektu, ale subjekt sám je dějící se události, která je v sobě a pro sebe jedna, ale zároveň jest vedle jiných a proti nim sjednocena do sebe a v sobě. Dokonce musíme říci, že ke jsoucnosti subjektu náleží podstatně, že tu jsou ještě jiná jsoucna, jiné subjekty, schopné na onen první subjekt reagovat. A tak se otvírá otázka, jaké povahy je integrita subjektu, který je organickým sjednocením celé řady subjektů nižších, a jaké povahy je naproti tomu odloučenost jiných subjektů téže úrovně, jakož i odloučenost těch nižších subjektů, integrovaných v tyto jiné vyšší subjekty. Zde vskutku nejde o rozlišování myšlenkobvé, pojmové, nýbrž o organizující způsoby, jakými je jak sjednocenosti, tak odloučenosti dosahováno.
(Písek, 030822–5.)