Tento text analyzuje klíčový filosofický problém vztahu mezi 'jedním' a 'mnohým', přičemž kriticky nahlíží na tradici elejské školy. Eleaté svým rigidním pojetím jednoty vyloučili změnu, čas i mnohost, což vedlo k následným, avšak problematickým pokusům o rozlišení mezi neměnnou substancí a proměnlivým povrchem. Autor argumentuje, že problém jednoty je ve skutečnosti problémem sjednocenosti něčeho proměnlivého. Skutečná jednota nenáleží statickým objektům, ale procesuálním událostem, které se vydělují z úhrnu změn svým vlastním počátkem, průběhem a koncem. Jen v tomto dynamickém rámci, kde si událost udržuje svou integritu a odstup od ostatních dějů, lze smysluplně hovořit o jednotě a 'pravém jsoucnu'. Text ukazuje, že sjednocenost je vlastností celku pochopeného jako dění, čímž překonává tradiční ontologické potíže spojené se statickým chápáním identity a plurality.
Jedno a mnohé / Jednota (a mnohost)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 9. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Jedno a mnohé / Jednota (a mnohost)
Ve filosofické tradici měla hned od počátku značný význam myšlenka „jednoho“ (vyostřeně pochopená zejména Parmenidem a celou elejskou školou), která ovšem dává smysl jen spolu s druhou myšlenkou, totiž „mnohého“ (plurality), ať už jako myšlenkou partnersky odlišnou anebo dokonce s myšlenkou „jednoho“ se naprosto vylučující. Eleaté rigidně domýšleli právě „jedno“ tak, že jakoukoli mnohost vylučovalo. A protože za „mnohost“ považovali i rozrůzněnost fází procesu (a tím prostě vyloučili možnost chápat „jedno“ jako dějící se, jako jednotu události), museli vyloučit také jakoukoli změnu a také čas. Právě tato omezenost pochopení „jednoho“ a jeho jednoty vedla pak ke kompromisům, které musely rozlišovat nositele změny, tj. „substrát“ či „substanci“ od proměnlivosti toho, co je na povrchu (a co je nehodno poznání a vědění). Ovšem brzy se ukázalo, že spíš než kompromisní řešení, jímž by některé nesnáze byly překlenuty, došlo k vytvoření překážek a potíží nových. Je totiž naprosto nejasné, jak může něco, co se nemění, garantovat nějakou sjednocenost toho, co se mění (a to i když si vypomůžeme dost problematickým rozlišením mezi tím, co je „dole“, tedy v hloubce, a tím, co je „nahoře“, totiž na povrchu). Zkrátka ukázalo se, že problém jednoho a jednoty je problémem sjednocenost něčeho proměnlivého, tedy že jde o jednotu nikoli všeho, nýbrž o jednotu určité „části“ procesu, která se s úhrnu veškerých změn vyděluje už svým počátkem a pak tím spíše svým koncem, ale která svou integritu (a zároveň distanci, odstup od jiných změn) udržuje po celou dobu trvání událostného dění mezi tímto počátkem a koncem. Pouze tam, kde jde o dění, mající „svůj“ počátek a „svůj“ konec“, jakož i „svůj“ průběh mezi nimi, můžeme mluvit o jednotě či sjednocenosti tak, aby to nebylo triviální. Jinak řečeno, problémem „jednoho“ a jeho jednoty je to, čemu říkáme „pravé jsoucno“ resp. „(pravý) celek“.
(Písek, 030917–1.)