Text pojednává o historickém vývoji a nové koncepci pojmu subjekt. Etymologicky vychází z latinského subiectum, což je překlad řeckého hypokeimenon (to, co leží pod), původně gramatického termínu, který později získal filosofický význam substrátu či substance. Autor navrhuje nové pojetí subjektu jako specifického útvaru, který má kromě vnější, předmětné stránky také stránku vnitřní (niternost). Tato niternost není totožná se subjektivitou či psychikou, ale slouží jako garant integrity subjektu, který je chápán jako „pravá událost“. Subjekty existují na různých úrovních složitosti, přičemž udržení jejich celistvosti je tím náročnější, čím vyšší úrovně dosahují. Klíčovým rysem niternosti je její převážně nepředmětný charakter, který však zůstává spjat s vnější, zpředmětnitelnou stránkou. Tato dualita vnitřního a vnějšího tvoří základ pro pochopení dynamické existence subjektů v evropské myšlenkové tradici i v současném filosofickém diskurzu.
Subjekt
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 10. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Subjekt
Slovo ,subjekt‘ má pozoruhodnou historii, která nám ovšem právě dovoluje vypracovat a předložit novou koncepci, sice v něčem velmi odlišnou od dosavadních, ale přece jen v něčem na některé z nich navazující. Latinsý termín subiectum byl vlastně nápodobou řeckého, přesněji Aristotelova původně gramatického termínu, snad neologismu HYPOKEIMENON, což znamernalo „to, co leží pod“. Tento původní význam si latinský imitující překlad subiectum zachoval velmi dlouho dobu, vlastně dodnes, právě v gramatice. Už u Aristotela však dostával další konotace, a to se dělo potom po celou dobu v evropské myšlenkové tradici. Filosoficky znamenalo slovo HYPOKEIMENON už u Aristotela ,substrát‘; v pozdějších latinských překladech bylo někdy jako ekvivalentu užíváno také termínu ,substantia‘, i když přesně vzato bylo tímto slovem napodobeno jiné řecké slovo, totiž HYPOSTASIS (které však mělo zase jinou historii).
V našem pojetí je subjekt (a protože subjektů je mnoho, tedy: jsou subjekty; ale zůstaneme u singuláru) docela zvláštní útvar, který se vyznačuje tím, že vedle své vnější stránky (které si až dosud zejména vědy všímaly přednostně a někdy i výhradně) má také stránku vnitřní, niternou (přičemž je třeba nezaměňovat ,niternost‘ v našem smyslu se subjektivitou nebo psychikou). Subjekty mají velmi různé úrovně, některé jsou poměrně jednoduché, jiné jsou velmi složité. Ta složitost je však po celou dobu trvání subjektu jakožto „pravé události“ s větším nebo menším úspěchem znovu a znovu integrována; garantem integrity subjektu je jeho niterná stránka. Čím vyšší úrovně takový subjekt dosahuje (a to má pro každý druh subjektu své možnosti a svá omezení), tím náročnějším úkolem je udržování této integrity. A přitom niternost je výrazně nepředmětná resp. má převažující nepředmětný charakter (nemůže být naprosto nepředmětná, protože pak by ztrácela charakter niternosti, k níž nutně náleží také příslušná „partnerská“ stránka, totiž vnějšnost či vnějškovost, přístupná zpředmětňování.
(Písek, 031026–1.)