Text se zamýšlí nad nezbytností filosofického vztahu k světu jako celku a kriticky zkoumá povahu této jednoty. Autor odmítá antickou koncepci světa jako živého organismu, ale nachází inspiraci v biologické biosféře a v kontextuálnosti myšlení. Základem výkladu je teorie událostného dění, kde každá událost představuje subjekt situovaný ve svém vlastním „osvětí“. Tato individuální osvětí se vzájemně prolínají a překrývají, čímž vytvářejí provázané univerzum bez potřeby předpokládat jeho biologickou oživenost. Jako sjednocující princip, který umožňuje koexistenci mnohosti v rámci jednoho celku, je navržen hérakleitovský Logos. Práce zdůrazňuje potřebu rozlišovat různé úrovně sjednocení, od organické přírody až po komplexnější struktury. Tímto způsobem je svět nahlížen jako dynamický systém vzájemných interakcí a událostí, které společně konstituují jednotu jsoucna.
Svět a jeho jednota
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 5. 1994
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1994
Svět a jeho jednota
Filosofie musí mít na paměti, že se ve všem svém počínání, a to znamená ve všem svém jakkoliv tématicky soustředěném myšlení musí vztahovat ke světu jako k celku veškerenstva. Kdykoliv na tento svůj vztah k celku zapomene a redukuje jej jen na něco částečného, ohrozí tím svou vlastní filosofičnost a vlastně přestává být filosofií. Zároveň však jako radikálně kritická (a systematická) reflexe musí tento svůj vztah k celku veškerenstva podrobit vlastní principiální a zejména kritické reflexi. To konkrétně znamená, že se musí tázat, zda je svět vskutku takovým celkem (tj. zda to není jen postulát, bez něhož by filosofie nemohla být filosofií) a v jakém smyslu je takovým celkem. Zde je na místě úvaha, založená na jistých zkušenostech s jednotlivými konkrétními celky vnitrosvětnými. Nic se nezdá nasvědčovat tomu, že bychom mohli svět považovat za jakousi živou superbytost, jak to měli na mysli někteří starořečtí filosofové a jak to nacházíme ještě vysloveno v Platónově Timaiovi (Novotný překládá jako „živok“). Naproti tomu ví každý filosof z vlastní zkušenosti, jak se každá myšlenka rodí jen z jiných myšlenek (jak to zase vyjádřil Rádl), tj. jak žádná myšlenka neostojí sama o sobě a bez kontextu. Něco podobného však zná také biolog: naprostá většina živých bytostí ostojí jen v rámci nějakého biototopu a vposledu jen v rámci celé biosféry. Bez biosféry by nebylo bilogického vývoje k vyšším úrovním organického života. Per analogiam se můžeme domnívat, že svět jako „celek“ nemusí být sice celkem organickým (a to ovšem víme s jistotou, že takovým celkem není), ale že může představovat něco obdobného oné biosféře. K tomu cíli ovšem musíme vypracovat do větších detailů to, o čem mluvíme jako o událostném dění, na němž je všechno jsoucí založeno: každá událost je víc než tím, co představuje její vlastní („soukromé“) událostné dějství: jakožto subjekt je vždycky nějak situována, tj. je středem nějaké „své“ situace a má kolem sebe do nějaké míry osvojené okolí, jinak řečeno kousek více méně blízkého „světa“, s nímž dokáže interagovat, na nějž dokáže reagovat. O tom pak můžeme mluvit (analogicky s tím, jak o tom mluví etologové) jako o jejím „osvětí“. Jestliže předpokládáme, že osvětí i těch nejjednodušších událostí mohou v sobě zahrnovat jakési sebejednodušší „osvojení“ nejbližších takových událostí jiných (resp. alespoň něčeho z nich), znamená to, že jejich osvětí se překrývají a prostupují. Za předpokladu dostatečné „hustoty“ primordiálních a potom všech dalších, vyšších událostí můžeme předpokládat, že tímto překrýváním a vzájemným prostupováním jednotlivých osvětí se konstituuje „univerzum“, tj. jistým způsobem sjednocený svět, a to aniž by bylo nutno hypostazovat jeho oživenost. Považujeme-li za vhodné tématizovat to, co tento svět „sbírá“ dohromady a tedy sjednocuje, co jej činí „univerzem“, pak se můžeme připojit k hérakleitovskému chápání LOGU: LOGOS se pak stává pojmenováním toho, co je tím sjednocujícím tam, kde mnohost není potlačena (jako tomu je u Parmenida). Úrovně sjednocování pak musíme rozlišovat, neboť jinak vypadá jednota přímo spjatá s FYSIS (u organismů), jinak jednota „henotopů“ atd.
(Písek, 940530-1.)