Předložený text nabízí filosofickou reflexi lidské situace, kterou definuje jako věcnou stránku napětí mezi ústředním subjektem a prvky, které jej obklopují. Autor podrobuje kritice tradiční evropské myšlení, které situovanost člověka omezuje na čistě prostorové vztahy. Namísto toho zdůrazňuje časovou dimenzi, přičemž za určující prvek považuje budoucnost. Minulost má pro člověka význam pouze tehdy, pokud je interpretována a strukturována z hlediska toho, co teprve přichází. Ztráta horizontu budoucnosti vede k vyprázdnění minulosti a konci dějinnosti. Situace tedy není prostým souborem objektivně konstatovatelných faktů, nýbrž představuje hermeneutickou výzvu. Porozumění situaci vyžaduje interpretaci jejího smyslu, což je nemožné bez uznání ústředního aktéra jako autentického subjektu. Subjekt nesmí být redukován na pouhý objekt či jeden z mnoha prvků situace. Skutečné pochopení situace tak vyžaduje aktivní hermeneutický přístup, který propojuje časovost, smysl a subjektivitu do jednoho celku, čímž se liší od pouhého vědeckého popisu vnějších okolností.
Situace člověka
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 7. 1994
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1994
Situace člověka
O situaci můžeme hovořit pouze tam, kde máme na mysli někoho nebo něco, kdo nebo co je situováno: situace je vždycky jakousi „objektivací „ resp. věcnou, předmětnou stránkou napětí mezi tím, kolem čeho (koho) je situace soustředěna, a tím, co je kolem onoho ústředního „členu „ právě soustřeďováno. Snad nejzávažnější chybou tradičního evropského uvažování, vycházejícího z řecké filosofické tradice, bylo pouze prostorové chápání toho, co člověka obklopuje: to, co je ze světa soustředěno do okolí člověka prostě proto, že to je už nějak samo „okolo „ a tedy jemu na blízku, prostorově na blízku. Zároveň je však něco zamlčeno: prostor a prostorové vzdálenosti se přece měří časem, nezbytným k jejich překonání. Člověk není situován jen prostorově, ale také časově. A s časem se to má bytostně jinak než s prostorem. Nejen minulost, a dokonce nikoliv na prvním místě minulost, nýbrž naopak budoucnost je významnou dimenzí situovanosti člověka. Minulost má pro člověka smysl pouze tenkrát, když ji dokáže strukturovat, dešifrovat, interpretovat z hlediska toho, co teprve přichází a co by mělo přijít. Tam, kde se člověku přestává budoucnost otvírat, ztrácí minulost veškerý smysl. Ztráta budoucnosti je vždy zároveň ztrátou minulosti (a ovšem také naopak: kde je minulost zjednodušena na schemata, tam se zužuje a přímo zavírá budoucnost – a tam také končí dějiny a jejich dějinnost). Situace tedy není nic pouze či dokonce jednoznačně daného a tedy „objektivně“ konstatovatelného, nýbrž musí být pochopena. Chtít mluvit smysluplně o nějaké situaci znamená pustit se do interpretace jejího smyslu – je to tedy podnik hermeneutický. Což platí ostatně nejenom pro situaci lidskou, nýbrž pro každou situaci vůbec. Součástí a nezbytným předpokladem takového hermeneutického postupu je vážně, relevantně počítat se „subjektem“ oné situace právě jako se subjektem (a tedy nikoliv tak, že tento subjekt interpretujeme jako objekt, jako jeden z objektů, z nichž situace „sestává“).
(Písek, 940708-1.)