Tato studie se zabývá vymezením ontologie jako specifické filosofické disciplíny v návaznosti na Aristotelův koncept představený ve čtvrté knize Metafyziky. Autor zkoumá definici ontologie jako vědy o jsoucnu jakožto jsoucnu a analyzuje sémantický význam slova „jest“. Text zdůrazňuje, že pokud je existence chápána výhradně v přítomném čase, ontologie se nutně omezuje na statické zkoumání jsoucího izolovaného od jeho celkové časovosti. Tímto způsobem dochází k vyčlenění předmětu bádání z širšího historického a budoucího kontextu, což znemožňuje uchopení jsoucna v jeho celistvosti v čase. Práce kriticky reflektuje limity tohoto přístupu, který z ontologického zkoumání vyjímá časový průběh a soustředí se na abstrahovanou podstatu bytí. Tato perspektiva odhaluje napětí mezi ontologickou analýzou a dynamickou povahou skutečnosti, přičemž poukazuje na metodologické důsledky plynoucí z časového zúžení pojmu bytí.