Tento text se zabývá vztahem mezi vírou, inkarnací a historickou tradicí v reakci na názory Willema Visser 't Hoofta, který zdůrazňuje výlučnost křesťanství a jeho nezávislost na lidských myšlenkových systémech. Autor argumentuje, že ačkoliv víra pramení mimo tento svět, její realizace je nutně spjata s konkrétním časoprostorovým kontextem a myšlením. Ústředním motivem není syntéza víry s lidskými systémy, nýbrž její vtělení do struktur daných minulostí. Tento proces inkarnace je bez kontinuity s minulostí nemožný, neboť teprve skrze nové akty víry nabývá minulost svého skutečného významu. Každý takový čin víry představuje událost, která minulost zároveň potvrzuje i popírá. Dochází tak k vnitřnímu rozlišení tradice na prvky, které jsou v novém kontextu zachovány a potvrzeny, a na ty, které jsou odmítnuty. Víra tedy minulost neničí, ale tvořivě ji transformuje a nově definuje její podstatu v aktuálním světě.
[Inkarnace, víra a její vztah k minulosti]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 2. 1968
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1968
[Inkarnace, víra a její vztah k minulosti]
8001
14. 2. 68
Názor Visser 't Hooftův (Universitas 18/1963, str. 215): křesťanství je univerzální a výlučné; zakládá se na božím zjevení, a proto nemůže vstupovat v žádnou syntézu s lidskými myšlenkovými systémy. – Tu je vlastně problematizována myšlenka inkarnace. Ať se pokoušíme jakkoliv postihnout okolnost, že víra nevyplývá z ničeho daného, že je nutně zakotvena mimo daný svět (tedy i mimo dané myšlení), nemůžeme přehlédnout, že se musí uplatňovat právě v tomto světě (a tedy i v určitém myšlení). Nejde ovšem popravdě o žádnou „syntézu“, ale o realizaci, „vtělení“ určité nové struktury do kontextu, který je dán minulostí. Toto vtělení není možné bez minulosti a bez navázání na ni; ba dokonce se minulost stává teprve tím, čím vskutku „je“, teprve v tomto navázání a skrze ně. Každý nový čin, každá nová událost (a tou je každý čin víry, která je zakotvena mimo oblast daného) znamená tedy nutně (ze samé povahy věci) nejen popření, nýbrž zároveň potvrzení toho, co je dáno, co se už stalo. Nikoli tedy popření absolutní, nikoli potvrzení ve všem, nýbrž obojí zároveň – tedy rozdělení minulosti na to, co je potvrzeno, a na to, co je odmítnuto a rušeno.
### 680214