Tento filosofický text z roku 1970 se kriticky zamýšlí nad pojmem normality a zpochybňuje jeho běžné chápání jako statistického průměru či aktuálního standardu. Autor poukazuje na to, že to, co považujeme za „obvyklé“, je vysoce proměnlivé v závislosti na vnějších okolnostech, jako je například epidemie, kdy se nemoc může stát většinovým stavem. Pokud je norma takto nestálá, nelze ji považovat za univerzálně závaznou. Text argumentuje, že lékařská věda i lidské jednání by se nemělo orientovat na typizovaný průměr, ale na integritu života, o kterou je třeba neustále usilovat. Ústředním motivem je časovost; normalita není statickým bodem, nýbrž dynamickým procesem integrace různých fází života a prostorových světů. Skutečně normální člověk není definován věkem, ale schopností integrovat mládí i stáří do jednotného, smysluplného celku. Normalita je tedy pojímána jako neustále znovudobývaná integrita a výraz schopnosti člověka sjednotit svůj časový a prostorový svět.