Tento text, sepsaný Ladislavem Hejdánkem v srpnu 1989, se zamýšlí nad ontologickou povahou víry. Autor se ptá, proč je pro člověka tak obtížné přijmout skutečnost, že víra postrádá vnější předmět. Místo toho se víra vztahuje k takzvanému „nepředmětu“. Tento nepředmět není jsoucnem, které by již existovalo v hotové podobě nebo na nás čekalo jako budoucí fakt. Naopak se jedná o nejsoucno, které má charakter naléhavé výzvy či apelu adresovaného člověku. Role člověka ve vztahu k víře tak není pasivní; je vyzván, aby se podílel na „instalaci“ a uskutečnění tohoto nejsoucna v reálném světě skrze svou aktivní asistenci. Text tak redefinuje víru nikoli jako vztah k transcendentní entitě, ale jako tvůrčí spoluúčast na vzniku nového smyslu a skutečnosti, která teprve přichází. Hejdánkova reflexe zdůrazňuje existenciální zodpovědnost jednotlivce, který svým postojem a činy dává tomuto „nepředmětu“ konkrétní podobu v čase a prostoru.