Tento text představuje kritickou polemiku s pojetím pravdy u Pavla Kouby. Autor odmítá interpretaci, podle níž je setkání s pravdou pouze setkáním s něčím jiným či rozpoznáním omezenosti vlastního náhledu. Namísto toho zdůrazňuje, že se setkáváme s pravdou samotnou, která se projevuje především odhalením mylnosti našich dosavadních názorů, nikoli jen jejich omezenosti. Pojetí pravdy jako pouhé otevřenosti je podle autora nedostatečné, neboť pravda musí být schopna vyvrátit omyl a zdůvodnit přijetí správnějšího náhledu. Ačkoliv je jednota pravdy jako celku lidským myšlením neuchopitelná, neznamená to její absolutní skrytost. Pravda se zjevuje v konkrétních situacích, tedy přísně situačně. Autor tak obhajuje aktivní a nárokující povahu pravdy, která nás nutí k revizi našich postojů a k hledání náhledu, jenž je pravdě blíže. Text se tak zaměřuje na dynamiku vztahu mezi omylem, omezeností a zjevováním se pravdy v lidském poznání.
[Setkání s pravdou – polemika s Koubou]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 10. 1983
- jedná se o část původního dokumentu:
- [Příležitostné poznámky, 1983]
[Setkání s pravdou – polemika s Koubou]
ad: Kouba – § 4 (str. 4n. )
Setkání s pravdou nelze interpretovat tak, že ve skutečnosti se setkáváme s něčím jiným, s druhým, s věcí, s vlastním objevem (10;9-10). Docela naopak: setkáváme se vskutku s pravdou samou, ale nemůžeme ji uchopit jinak, než že uchopíme něco jiného. Připouští-li Kouba, že setkání s pravdou znamená, že jsme překonali a pochopili omezenost svého původního náhledu, tak to znamená, že na jedné straně se náš původní náhled dostal v setkání s pravdou do jejího (tj. pravého) světla. Výsledkem však nemůže být jenom poznání omezenosti původního náhledu, protože každý náš náhled, tedy i ten, kterým eventuelně onen původní překonáme, je a bude pouze omezený. Omezenost je něco jiného než mylnost. Ve světle pravdy se neukazuje pouze omezenost každého našeho náhledu, ale také a zejména jeho mylnost. To, že Kouba nemluví o mylnosti, je – zdá se – příznačné. Jak by se mohla ukázat mylnost jako mylnost, kdyby to nebylo ve světla pravdy a tudíž v setkání s pravdou? Jestliže mluví jen o omezenosti a o jejím překonávání, pak mu zajisté dostačuje pravda pochopená jako otevřenost. Když však přihlédneme k tomu, že pravda ukazuje mylnost jakožto mylnost, pak je zřejmé, že by k tomu nemohla dostačit pravda jakožto nějaká otevřenost, ale že to musí být pravda jakožto pravda, byť pravda o čemsi konkrétním, totiž o našem nejen omezeném, nýbrž především mylném původním názoru. Nejde proto také jen o to, původní názor překonat, nýbrž především vyvrátit; nikoliv se od dosavadního náhledu jen odvrátit k jinému, nýbrž prokázat a zdůvodnit, že zavržení starého náhledu jakožto mylného nás zároveň nutí přijmout náhled nový jakožto správný nebo alespoň správnější, pravdivější, pravdě bližší. „Jednota pravda je skrytá a neuchopitelná“ (15) – zajisté, ale pouze v tom smyslu, že pravda jako jediný celek nemůže být obsáhnuta žádným lidským myšlenkovým úsilím, tj. nemůže být myšlenkově uchopena. V žádném případě to neznamená, že tato pravda je naprosto vzdálená, takže se s ní nemůžeme setkat jakožto s pravdou. Pravda není v tomto smyslu „skrytá“, nýbrž naopak se zjevuje, vyjevuje. Ale nezjevuje se ve své plnosti, nýbrž vždy v konkrétní situaci, tedy přísně situačně. To si ovšem zajisté žádá zvláštní úvahy, proč tomu tak jest.
(7. 10. 83)
### 831007