Emanuel Rádl (1873–1942) byl původně přírodovědec, který se později stal profesorem filosofie a historie přírodních věd na Univerzitě Karlově. Proslul zejména svým dílem „Dějiny biologických teorií novověku“. Pod vlivem T. G. Masaryka se stále více přikláněl k filosofii a stal se jednou z předních postav českého kulturního a politického myšlení. Jeho snahy o kritickou reflexi a přehodnocení české realistické tradice vyústily v ambiciózní pokus o revizi evropské filosofické tradice vycházející z antiky. Rádl chápal filosofii jako cestu k angažované účasti na životě společnosti, která vyžaduje radikální proměnu osobního směřování a vede k reformě světa. Jako demokratický socialista ostře kritizoval politiku národnostní politiky nového Československa a bojoval za práva Němců. Věnoval se také kritice moderních pověr, okultismu a spiritismu, stejně jako analýzám tehdejších projektů reformy školství. Zúčastňoval se mezinárodních kongresů a v roce 1934 předsedal významnému světovému filosofickému kongresu v Praze. Po vážné nemoci, která ho vyřadila z veřejného života, zemřel v izolaci. Jeho filosofickým odkazem je kniha „Útěcha z filosofie“.