Tento text se zaměřuje na historický a současný význam Charty 77 u příležitosti 20. výročí jejího vzniku. Autor rozlišuje mezi aktivním působením hnutí a jeho „druhou historií“, tedy způsobem, jakým je Charta interpretována v polistopadové společnosti. Kriticky se staví k morálnímu selhání některých signatářů i k politickému posunu směrem k tzv. „měkké restauraci“, která odkaz Charty často marginalizuje nebo zkresluje. Důležitým tématem je spolupráce mezi reformními komunisty a nekomunisty, kterou autor vnímá jako klíčovou součást demokratizačního procesu. S odkazem na Jana Patočku text zdůrazňuje, že boj za lidská práva není jednorázovou bitvou, ale trvalým zápasem. Autor se táže, zda Charta 77 patří do muzea, nebo zda její základní principy – svědomí, pokora a věrnost hodnotám, pro které stojí za to žít i trpět – zůstávají živou inspirací pro akademickou obec a budoucí generace.