Tento text reflektuje historii a význam bytových filosofických seminářů v komunistickém Československu. Autor vychází z teze, že pěstování filosofie v soukromí je vždy příznakem nesvobodné společnosti, neboť filosofie bytostně vyžaduje veřejný prostor a kritické napětí vůči moci. Článek mapuje vývoj od Patočkových kroužků po druhé světové válce přes relativní uvolnění v 60. letech až po éru normalizace. Klíčovým momentem bylo založení pravidelných seminářů v období po vzniku Charty 77, zejména pod vlivem Julia Tomina, který do Prahy začal zvát přední zahraniční odborníky z Oxfordu či Francie. Text popisuje represe ze strany Státní bezpečnosti, včetně mezinárodních incidentů, jako bylo zadržení Jacquesa Derridy. Tyto semináře, ač samy sebe nemohly plně pokládat za alternativní univerzitu, sloužily jako zásadní symbolický prostor pro svobodné myšlení a mezinárodní solidaritu. Autor zdůrazňuje jejich metodickou snahu o soustavnost a roli v udržování kontinuity české filosofické tradice navzdory totalitnímu útlaku.