Tento text se zabývá vymezením člověka jako reflektující bytosti a kritizuje reduktivní přístupy, které člověka zužují na pouhou biologickou, psychologickou či sociální danost. Autor argumentuje, že podstata člověka nespočívá v tom, čím již je, ale v jeho otevřenosti budoucnosti a schopnosti nechat se jí utvářet. Poukazuje na problém historizujícího přístupu, který se zaměřuje na proměny pojetí člověka, aniž by dostatečně definoval samotný fenomén člověka. Dále se text věnuje Aristotelovu vymezení člověka jako „živočicha s rozumem“ (zoon logon echon) a rozvíjí myšlenku, že klíčová není samotná schopnost myslet, ale schopnost reflexe – myšlení schopné zabývat se samo sebou s odstupem. Zdůrazňuje, že každé pojetí člověka je podmíněno kontextem a že žádná specializovaná vědecká antropologie nemůže postihnout celou komplexnost lidské bytosti, zejména její reflektivní povahu.