Tento text rozvíjí analogii mezi vztahem divadelní kritiky k divadlu a etiky k morálce. Autor tvrdí, že umělecké dílo není projevem svévole tvůrce, nýbrž výsledkem naslouchání vnitřní „logice díla“. Dramatik, režisér i herec jsou v této perspektivě tlumočníky vyššího řádu, přičemž jejich svoboda spočívá v možnosti překračovat zažité normy ve prospěch vyšší krásy či pravdy. Tato estetická úvaha přechází v sociálně-filosofickou reflexi, kde jsou zákonodárci připodobněni k autorům a lidé k hercům v rolích, které si často nevybrali. Morální filosofie pak zastává funkci kritiky, která s nezbytným odstupem reflektuje mravní praxi, pomáhá interpretovat životní úlohy a nabádá k odpovědnosti. Závěrem autor zdůrazňuje neoddělitelnost etické teorie od osobní mravní integrity; filosofický etik nemůže být pouhým teoretikem bez porozumění podstatě mravního jednání, čímž zpochybňuje možnost existence vynikajícího etika, který by sám nebyl mravní osobností.