Tento text analyzuje Aristotelovo pojetí fysis v kontrastu k Empedoklovým konceptům Lásky (Filia) a Sváru (Neikos). Zatímco Empedoklés považuje živly za neměnné a vznik věcí pokládá za pouhé míšení, autor ukazuje, že Empedoklovo užití termínu fysis naznačuje hlubší řád, zejména v souvislosti s formováním lidských údů. Fysis zde vystupuje jako uspořádávající princip, předchůdce Aristotelovy entelechie, který odlišuje živý organismus od pouhého nahromadění prvků. Autor navrhuje interpretovat tento princip skrze logos, který sjednocuje a dává věcem tvar. Pravé jsoucno je pak chápáno jako konkrétum (symfysis), v němž je sjednocující princip vrostlý do látky. Text kriticky hodnotí Aristotelovu interpretaci Empedokla a zkoumá meze mechanického vysvětlení růstu. Závěrem se zamýšlí nad funkcí Sváru a Lásky, přičemž upřednostňuje jednotný dynamický logos jako činitele organické jednoty a vzniku, čímž překonává prostý dualismus původních řeckých koncepcí.