Tato studie se zabývá filosofickou antropologií jako disciplínou, která musí zkoumat člověka v jeho vztahu k celku a k základu bytí. Autor předkládá tezi, že člověk je bytostí primárně určenou pravdou, a v opozici k Heideggerovu pojetí „Sein zum Tode“ (bytí k smrti) definuje člověka jako „Sein zur Wahrheit“ (bytí k pravdě). Tento koncept zdůrazňuje vykloněnost lidské existence z přítomnosti a danosti směrem k budoucímu, které ještě nenastalo. Zatímco Heideggerův pohled je interpretován jako archaický, hledající záchranu v minulosti a archetypech ze strachu před smrtí, pojetí člověka jako bytosti k pravdě vyžaduje odvrácení se od již nastalého a spolehnutí se na to, co přichází z budoucnosti. Člověk tak překonává svou vlastní danost a s nadějí vyhlíží k tomu, co teprve má přijít, čímž se otevírá rozměru, který zakládá jeho pravou existenci v dynamickém vztahu k celku univerza.