Text se zabývá proměnami chápání pojmu „nové“ v evropské tradici, počínaje antickým Řeckem. Autor poukazuje na to, že řečtí filosofové se nezajímali o novost jako takovou, ale o nové poznání věčných pravd. Tento přístup, patrný i v atomismu, odsouval konkrétní bytosti a věci do sféry nahodilosti. Tento model přetrvává v moderních exaktních vědách, kde každý nový poznatek musí vycházet z neměnných základů a být nezávislý na osobě objevitele. Filosofické uchopení ontologické novosti v rámci skutečnosti samé často končilo ve slepých uličkách. V závěru text interpretuje myšlenku Charlese Péguyho o „čerstvosti“ Homéra ve srovnání s pomíjivostí denního tisku. Skutečné umělecké dílo není vnímáno jako statický objekt, ale jako událost, která se v aktu četby a chápání znovu a znovu uskutečňuje. Pravá novost tak spočívá v otevřenosti díla vůči „pravé budoucnosti“, díky níž se dílo stává aktuálním a novým při každém dalším setkání.