Text podrobně rozebírá sémantiku pojmu "cesta" a jeho specifické uplatnění v oblasti filosofického myšlení. Autor důsledně rozlišuje mezi cestou pojatou jako aktuální, časově ohraničený výkon cestování a cestou vnímanou jakožto trvalou stopou, záznamem či komunikací určenou pro ostatní. V případě, že je filosofie označena za cestu, zdůrazňuje se především dynamický aspekt proměny myslitele, který v procesu uvažování opouští svá původní východiska, aby dosáhl dříve nepoznaných intelektuálních poloh. Zásadní autorovou tezí je, že písemné pozůstatky myslitele představují pouhé stopy, které samy o sobě nejsou myšlením, ale pouze k němu odkazují. Skutečný smysl filosofického putování nevyplývá z dosažení konečného bodu cesty ani z uspokojení z putování samotného. Spočívá v nepřetržitém soustředění na ontologický rozměr, který se nenachází v žádné fázi cesty, a přesto tvoří její nejhlubší opodstatnění. Tato vnitřní intencionalita k tomu, co cestu přesahuje, je tím, co činí filosofické úsilí smysluplným a co definuje podstatu myslitelského putování jakožto výkonu směřujícího k pravdě.
„Cesta“ (význam slova)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 4. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
„Cesta“ (význam slova)
Pod „cestou“ můžeme mínit sám „výkon“ cestování a jeho průběh v čase, ale také jakýsi „záznam“ či „stopu“ tohoto výkonu (eventuelně mnoha výkonů, a dokonce některých ještě třeba neuskutečněných, teprve budoucích výkonů). (Nehledě na to, že tím slovem můžeme mínit také stavbu pro komunikaci, určenou k cestování a tedy přístupnou více až mnoha cestujícím v různých dobách a za různými cíli.) Řekneme-li o něčí filosofii, že to je „cesta“, platí to pouze v tom prvním významu: je to výkon, jímž se filosof jednak pohnul z původního stanoviště (od původních „stanovisek“) někam, kde původně nebyl, ale kam se díky tomu výkonu cestování posléze dostal. Ovšem jakmile vezmeme ten význam vážně, vyplývá z toho několik důležitých konsekvencí. Především vše, co po takovém mysliteli zůstalo, má buď charakter oněch „stop“, zmíněných v souvislosti s druhým významem – a stopy samy nemyslí, ani nejsou myšlenkami; anebo nám půjde o „metaforickou“ stránku oněch stop, tj. o to, k čemu ty stopy odkazují, o čem svědčí. A pak už nepůjde ani jen o výkon cestování, nýbrž o něco, co není ani součástí tohoto cestování, ani tzv. „cílem“ jakožto závěrečným posledním bodem, poslední fází onoho cestování, nýbrž o něco, oč vposledu při tom cestování šlo. Cesta sama pak přestává mít rozhodující důležitost, ale předává „slovo“ tomu, díky čemu celé cestování mohlo mít a snad i mělo „smysl“. Pak se ovšem samo cestování stalo „cílem“ pro sebe, aniž by šlo o dosažení „cíle“ na konci cesty; to však – v případě filosofické cesty – mohlo a může platit jen pod jednou podmínkou, že „potěšení“ a „uspokojení“ nepřinášelo samo cestování, nýbrž že při všem tom nejrůznějším cestování nakonec nešlo o samo cestování, nýbrž o to, že po celou dobu bylo prováděno, vykonáváno s ustavičným soustředěním na to, co na žádné cestě není, ba co není ani na konci žádné cesty, ale kvůli čemu vlastně každý myslitel „cestuje“, tj. vykonává svou myslitelskou cestu, své filosofické cestování.
(Písek, 060427-3.)