Text se zabývá povahou pojmového myšlení a vztahem mezi pojmy a jejich intencionálními koreláty. Autor upozorňuje, že staří Řekové, ač tvůrci pojmovosti, neměli pro „pojem“ specifický termín, který zavedli až Římané. Hlavní důraz je kladen na rozlišení mezi pojmem jako nástrojem a intencionálním modelem jako jeho korelátem. Autor navrhuje používat termín „intencionální model“ namísto „intencionálního předmětu“, aby se vyhnul historickému zatížení pojmu předmětnosti a umožnil studium „nepředmětů“. Klíčovým tvrzením je, že tyto myšlenkové konstrukce jsou sice výtvorem lidských aktů, ale po svém ustavení získávají svébytnost a identitu nezávislou na individuální subjektivitě. Tato perspektiva slouží jako kritika moderních a postmoderních směrů, které filosofické problémy redukují na pouhé otázky jazyka či subjektivity. Myšlenkové konstrukce je podle autora nutné chápat jako svébytný typ skutečnosti, s nímž musí filosofie pracovat jako s objektivním základem.