Text definuje intencionalitu jako základní charakteristiku událostného dění, které tvoří samostatný celek se svým středem neboli subjektem. Autor polemizuje s Heideggerovým pojetím, které intencionalitu omezuje pouze na lidské 'tu-bytí' (Dasein), a rozšiřuje tento koncept na všechny 'pravé' události schopné transgrese, tedy cíleného přesahu vně svých mezí. Intencionalita tak není výsadou vědomí, ale projevuje se u všeho živého i na předlidských úrovních. Etymologicky vychází ze směřování (tendere) k uskutečnění cíle, přičemž v procesu akce se část události záměrně zaměřuje vně. Klíčovým prvkem je vztah intencionality k sebetvorbě subjektu; každá subjektní akce směřuje jak k vnějšímu předmětu, tak k subjektu samotnému. Intencionalita je tak spolukonstitujícím prvkem subjektu a vyjadřuje jeho otevřenost vůči přicházející budoucnosti a nepředmětným výzvám. Tento dynamický přístup vidí v intencionalitě aktivní princip formování subjektivity v čase.