Text analyzuje Nietzscheho kritiku pojmu vnitřní svět, kterou autor považuje za založenou na dvou zásadních omylech. Prvním je ztotožnění vnitřního se subjektivním či fenomenalistickým, druhým je nekritické spoléhání na princip kauzality. Nietzsche se domníval, že každá myšlenka či vnuknutí je vyvolána vnějšími, předmětnými podněty, přičemž se odvolával na fyziologické procesy v nervových centrech. Tím se však vyhnul otázce, jak může z již daného vzniknout něco bytostně nového. Aby tento rozpor překonal, uchýlil se k hypotéze věčného návratu téhož. Autor naproti tomu argumentuje, že uznání přicházejícího nového, a to jak v objektivní realitě, tak v subjektivitě, je klíčové pro pochopení skutečnosti. Ukazuje se, že čistě objektivní realita je jen myšlenkovým konstruktem, což si Nietzsche v jiných souvislostech sám uvědomoval. Tato reflexe osvětluje limity naturalistického a deterministického pohledu na lidské vědomí a tvořivost.