Tento text se zabývá fenoménem nepsaných norem neboli „normálů“, které se vyskytují jak v přírodě, tak v lidské společnosti. Autor rozlišuje mezi pevně stanovenými normami a proměnlivými normály, které lze v přírodě kvantitativně popsat pomocí Gaussovy křivky. Vrchol této křivky představuje dočasný vzor, jenž se v čase posouvá, což zpochybňuje čistě evolucionistický výklad založený na náhodě. Analogie těchto procesů je patrná i v kultuře a lidském vědomí, zejména v oblasti jazyka. Jazykový vývoj je ovlivňován protichůdnými tendencemi: integrační snahou o širší komunikaci a setrvačností chránící kontinuitu s minulostí. Autor poukazuje na příklady grafických změn písma či politické odpory k latinizaci jako projevy těchto sil. Jazyková kultura podléhá nepsaným pravidlům i bez formálních předpisů, přičemž neustále balancuje mezi potřebou inovace a rizikem úpadku do klišé. Text v závěru klade otázku po mechanismech, jimiž se nové jazykové tvary prosazují a stávají se součástí těchto nepsaných norem.