Tento text analyzuje problematiku metafory času jako tekoucí řeky. Autor poukazuje na zásadní rozdíl mezi fyzickým vztahem člověka k řece a jeho vztahem k času. Zatímco v řece lze stát, plout s proudem i proti němu, nebo z ní zcela vystoupit a pozorovat ji z břehu jako nezúčastněný divák, v reálném čase taková volba neexistuje. Člověk je do času neodmyslitelně vnořen a nemůže se z něj vymanit ani jako vnější pozorovatel, ani jako autonomní subjekt stojící mimo proudění. Úvaha zdůrazňuje, že nelze opustit vlastní časování ani obecný časový rámec. Tato filosofická kritika poukazuje na limity běžně užívaných obrazných vyjádření, která mohou zkreslovat naše chápání ontologické podstaty časovosti. Text připomíná, že lidská existence je s časem spjata natolik těsně, že jakýkoliv pokus o získání vnější perspektivy je z principu nemožný. Metafora řeky tak selhává v zachycení absolutní nevyhnutelnosti a všudypřítomnosti času v každodenním lidském životě a vnímání světa.