Tento text analyzuje problematiku metafory času jako tekoucí řeky. Autor poukazuje na zásadní rozdíl mezi fyzickým vztahem člověka k řece a jeho vztahem k času. Zatímco v řece lze stát, plout s proudem i proti němu, nebo z ní zcela vystoupit a pozorovat ji z břehu jako nezúčastněný divák, v reálném čase taková volba neexistuje. Člověk je do času neodmyslitelně vnořen a nemůže se z něj vymanit ani jako vnější pozorovatel, ani jako autonomní subjekt stojící mimo proudění. Úvaha zdůrazňuje, že nelze opustit vlastní časování ani obecný časový rámec. Tato filosofická kritika poukazuje na limity běžně užívaných obrazných vyjádření, která mohou zkreslovat naše chápání ontologické podstaty časovosti. Text připomíná, že lidská existence je s časem spjata natolik těsně, že jakýkoliv pokus o získání vnější perspektivy je z principu nemožný. Metafora řeky tak selhává v zachycení absolutní nevyhnutelnosti a všudypřítomnosti času v každodenním lidském životě a vnímání světa.
„Tekoucí“ čas
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 11. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
„Tekoucí“ čas
Metafora řeky, k níž je přirovnáván „tekoucí“ čas, je vadná také v tom, že člověk může stát v řece a odolávat proudu, ale může také plout s řekou, tj. nechat se unášet, nicméně může také nasadit všechny síly, aby plul proti proudu řeky. A může ovšem také z řeky vystoupit na břeh a dívat se na její proudění jako pozorovatel. Nic takového nemůžeme udělat jako bytosti žijící ve světě a ergo v čase: především nemůžeme opustit ani čas svého osvětí, ani čas svůj (své časování). A už vůbec ne čas „obecný“ a postavit se mimo jeho proud.
(Písek, 041127)