Tato autobiografická reflexe zachycuje autorovu celoživotní cestu za pochopením problému pravdy, který jej provázel od středoškolských studií až k doktorské práci. Text líčí autorovo hledání adekvátní metodologie, od počátečního zájmu o symbolickou logiku až po hluboké ovlivnění Husserlovou fenomenologií, s níž se seznamoval v soukromých seminářích Jana Patočky. Významnou část vzpomínek tvoří popis zápasu s těžkým onemocněním, které zásadně omezilo jeho schopnost soustředění a paměť, čímž si vynutilo několikaletý odklon od vědecké činnosti k manuální práci a akvaristice. Autor popisuje náročný proces rekonvalescence, který trval téměř deset let, i svůj postupný návrat do filosofického světa v 60. letech díky impulzům od J. B. Kozáka a Jiřího Němce. Dokument je cenným svědectvím o kontinuitě českého filosofického myšlení v nelehkých politických a osobních podmínkách, přičemž zdůrazňuje propojení osobního osudu s hlubokými teoretickými otázkami o povaze pravdy a subjektu.