Tento text se zabývá hermeneutickou problematikou porozumění myšlení druhého člověka, zejména filosofa. Autor zdůrazňuje, že skutečné pochopení vyžaduje víc než jen pasivní čtení napsaných slov; čtenář se musí pokusit proniknout k jádru autorova záměru a k věci, o které dotyčný uvažoval. Porozumění je chápáno jako aktivní proces, při němž musíme myšlenku v sobě znovu „vykřesat“ na základě autorova sdělení. Text upozorňuje na riziko ulpívání na nepřesných formulacích a navrhuje, že interpret by měl usilovat o domýšlení autorových myšlenek i tam, kde autor sám nebyl zcela důsledný. Nejvyšším kritériem interpretace není samotný text, nýbrž jeho smysl – tedy to, k čemu text odkazuje a co mělo být původně vyjádřeno. Správné porozumění nám tak umožňuje rozpoznat i vady v autorově vyjádření a dovést jeho myšlenku k větší přesnosti a hloubce, než jak to dokázal autor sám. Cílem čtenáře je tedy domyslet to, o co autorovi vposledu šlo, a překonat tak případné limity původní formulace.
Porozumění myšlence
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 1. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Porozumění myšlence
Když chceme náležitě porozumět nějakému mysliteli, zejména pak nějakému filosofovi, musíme porozumět tomu, co chtěl napsat a říci, přesněji tomu, o čem psal a promlouval, nač usilovně myslil, k čemu se ve svém myšlení dopracovával, čeho se dosuzoval a domýšlel, a tedy k čemu se pokoušel dovést také nás, své posluchače a čtenáře. Autor sám někdy není dost důsledný, a my jsme pak nakloněni jej nečíst opravdu důkladně. A co to vlastně znamená, ono „nečíst důkladně“? Co to znamená, když chceme autora přečíst co nejpřesněji i tehdy, když sám se dost přesně nevyjádřil? Tj. když nechceme zůstat u toho, jak nepřesně se vyjadřuje nebo jak nedomýšlí svou myšlenku, ale když chceme domýšlet i to, co on sám dost nedomyslil, ale přece k tomu směřoval? Vždyť přece nikdy před sebou nemáme víc než popsané nebo potištěné stránky papíru – tam, kde jde o myšlenky jiného myslitele, musíme je vykřesat sami ze sebe, byť na základě toho, co řekl nebo napsal. Jsme přece vždycky v nebezpečí, že takovému textu porozumíme nesprávně: musíme se textu držet, ale ne tak, že bychom jeho slovům podsouvali jiné významy a celku jiný smysl. Text sám nemůžeme považovat za nejvyšší kritérium – tím je smysl toho textu, tedy to, co mělo být vysloveno, vyjádřeno, formulováno. A formulována nemá být formulace, nýbrž to, nač odkazuje a co má být formulováno. Když správně pochopíme to, oč vposledu autorovi šlo, když ten text formuloval, můžeme přece dospět i k tomu, že pochopíme vadu jeho formulace. Porozumět textu navzdory autorovým nedostatkům (např. nedomyšlenostem) znamená domyslit, oč jde, ještě dál a přesněji, než jak to dokázal autor, jehož text čteme.
(Písek, 030128–1.)