Tento text kriticky přehodnocuje Kantovo pojetí „a priori“ ve vztahu k času. Autor tvrdí, že Kant, ovlivněn antickými předsudky, vnímal apriorní principy jako nadčasové či mimovčasové, čímž je izoloval od každodenní zkušenosti. Tato izolace vytváří nejasnost v tom, jak mohou nadčasové principy platit pro proměnlivou sféru lidského života. Úvaha navrhuje radikální změnu perspektivy: chápat „prius“ nikoli ve směru k minulosti či věčnosti, ale ve směru k budoucnosti. Apriorní složka tak nepředstavuje to, co bylo dříve, nýbrž to, co ještě nenastalo, ale co se k nastání připravuje nebo co se stát má. Tímto pojetím se „a priori“ vrací do proudu reálného dění a lidského vědomí. Autor navazuje na myšlenky Emanuela Rádla a jeho pojetí zákona jako „dějícího se“ nároku, který vstupuje do světa. Budoucnost je zde nahlížena jako sféra, která skrze mravní a existenční výzvy aktivně formuje přítomnost a lidské rozhodování, čímž překonává statický dualismus tradiční metafyziky.