Studie zkoumá vztah mezi pravdou a smyslem, přičemž zdůrazňuje, že pravda slouží jako základní kritérium pro rozlišení pravého smyslu od smyslu falešného či zdánlivého. Autor argumentuje, že opakem smyslu není pouhá absence významu, nýbrž nebezpečný pa-smysl, podobně jako skutečným opakem pravdy není omyl, ale lež. Lež a falešný smysl jsou nebezpečné právě tehdy, když věrně napodobují pravdu a racionalitu, čímž svádějí k omylu. Článek odmítá hledání jakéhosi absolutního celkového smyslu, který by stíral rozdíly mezi dobrým a špatným, a místo toho staví pravdu do role nejvyšší normy. Zatímco smysl je vnímán jako konečný a vázaný na svět, Pravda představuje transcendentní měřítko, které umožňuje odhalit podstatu věcí. Pouze ve světle pravdy se může smysl ukázat ve své pravosti a lež jako to, čím skutečně je. Text tak nastiňuje ontologickou prioritu pravdy nad smyslem v procesu lidského poznávání a hodnocení reality.
Pravda a smysl
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 4. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Pravda a smysl
Otázka, jaký je „smysl pravdy“, se vlastně vzpírá „smyslu“, protože kde není pravdy (jakožto kritéria pravosti smyslu), není ani smyslu, přinejmenším pravého smyslu. Smysl může být jen zdánlivý, jen mylně předpokládaný, ba zvrhlý a nebezpečný. Opakem smyslu není jen nepřítomnost smyslu, nýbrž pravým opakem (pravého) smyslu je falešný smysl. Také opakem pravdy není nepravda, ba ani omyl, nýbrž lež. Má-li lež být lží, skutečnou a nebezpečnou, musí dávat jakoby „dobrý smysl“, musí jakoby „přesvědčit“ anebo aspoň svést. Právě proto je lež závislá na pravdě, protože ji napodobuje; a čím lépe ji napodobuje, tím je účinnější a nebezpečnější. A podobně tomu je i se smyslem: prostý nesmysl nemůže nikoho přesvědčit, někdy snad může rozesmát svou pitoreskností, ale skutečně nebezpečný je nesmysl, který se (pravému) smyslu velmi podobá. To však znamená, že smysl pravý je nutno bedlivě rozeznávat od pa-smyslu, falešného smyslu, pseudo-smyslu. Tedy je nutno se dotazovat po kritériu pravosti resp. „pravdivosti“ toho kterého smyslu (k nějakému „celkovému“ smyslu, tj. smyslu všeho „nemá smysl“ rekurovat, neboť ten by buď znamenal rezignaci na rozlišování dobrého a špatného smyslu (když vše by mělo mít smysl), anebo bychom museli vymýšlet jakýsi smysl, který by ukazoval i nesmysl jako cosi smysl dávajícího. To však je nepochybným právem pravdy, neboť jen ve světle pravdy se dobrý smysl ukazuje jak jako smysl, tak jako dobrý smysl, ale rovněž falešný smysl se v jejím světle ukazuje jako nesmysl resp. falešný smysl. Potud se zdá, že smysl je vždy konečný, omezený – a také vnitrosvětný -, kdežto Pravda je poslední normou, posledním kritériem každé pravosti i nepravosti a garantem toho, že pravost je pravá a nepravost nepravá.
(Písek, 030402–1.)