Text se zabývá ontologickou a fenomenologickou povahou akce, kterou definuje jako proces změny, jejž nelze redukovat na pouhý výsledek. Autor kritizuje pojetí, podle kterého je pravda vázána výhradně na soud či výrok, a argumentuje, že pravdivost musí provázet proces poznání od samého počátku. Ústředním tématem je temporalita akce: zatímco vnější pozorovatel vnímá akci jako pohyb z minulosti do budoucnosti, z vnitřního hlediska akce samé dochází k pohybu z budoucnosti do minulosti, kde se počáteční momenty stávají nejstaršími vrstvami děje. Akce je interpretována jako setkání aktivního subjektu s nepředmětnou výzvou Pravdy. Tato výzva nepředstavuje vnější objekt, ale nárok, na který subjekt odpovídá činem, jenž není determinován stávající situací ani jeho vlastními dispozicemi. Pochopení akce tak vyžaduje uznání její neobjektivní dimenze a specifické časovosti, která umožňuje realizaci toho, co přesahuje dané předpoklady.