Text se zabývá problematikou krize ve filosofii, kterou je třeba rozlišovat a klasifikovat podle její povahy. Rozlišuje mezi krizí vnitřní, postihující konkrétního autora či dobový myšlenkový směr v důsledku sdílených předsudků, a krizí epochální, která signalizuje konec celé filosofické éry. Autor zdůrazňuje, že hluboká krize epochálního významu bývá rozpoznána především skrze kritický odstup a emancipaci, jež naznačují vznik nových alternativ. V posledních dvou staletích se tyto snahy o překonání starých paradigmat opakovaly v různých podobách. Hodnocení těchto kroků pak závisí na tom, zda filosof skutečně nastolil radikálně nový přístup, nebo zůstal vězet v tradici. Text rovněž upozorňuje na skutečnost, že význam některých kroků učiněných v rámci staré epochy může být plně doceněn až zpětně dalšími generacemi, které na ně naváží a potvrdí jejich přelomový charakter při formování nového myšlenkového horizontu.