Tento text kriticky analyzuje současný úpadek filosofického bádání, který autor metaforicky označuje jako "surfování" po povrchu témat. Místo hlubinného zkoumání základů se mnozí autoři pouze vezou na vlnách myšlenek velkých myslitelů a využívají jejich intelektuální energii k vlastní sebeprezentaci. Filosofická komunikace se tak mění v neprůhlednou pěnu, která zakrývá podstatu věcí a soustředí se pouze na formální obratnost mluvčího. Autor varuje před transformací filosofie v pouhou rétoriku, která rezignuje na vlastní řešení problémů a omezuje se na konformní potvrzování převládajících nálad nebo dehonestaci jiných pozic bez skutečné argumentace. Tento trend je doprovázen užíváním nesrozumitelného žargonu (ptydepe), který má za cíl znemožnit kritickou analýzu a zakrýt nedostatek vlastního přínosu. Text je výzvou k návratu k autentickému filosofickému zkoumání, které se nespokojí s povrchními odkazy, ale usiluje o nalezení pevných základů a vlastních východisek v rámci diskursu.
Filosofie v krizi: „surfování“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 8. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Filosofie v krizi: „surfování“
Ve filosofii se silně rozšířil jistý zvyk, lépe pazvyk, že samo filosofování se provádí formou surfování na povrchu probírané tematiky, přičemž surfující se odráží od větších vln, vyvolaných většími mysliteli, využívaje jejich ‚energie‘ a nechávaje se jimi chvíli nést, než se objeví jiná větší vlna, která zase surfujícího poponese dál. Přitom se hodnotí a posuzuje zejména obratnost surfujícího, místo aby se ohledávaly zdroje a základy jeho vlastní filosofie. Filosofická komunikace se tak dostává do situace pěny, jež je sice vždy v posledu nesena vodou, ale která vlastně vodu skrývá a nedovoluje pohled ani na samu hladinu, natož pod ni. Velikost vln není zkoumána, pozornost je v nejlepším případě věnována pěně na vlnách (která se ovšem zvedá a zase klesá s vlnící se vodou), ale hlavně obratnosti surfařů. – Je ovšem pravdou, že nikdy nelze probírat vše do detailu a že čas od času jsou odkazy na již jednou (někým) probranou tematiku nezbytné. Ale nikdy nelze uznat text, který se omezuje na takové poukazy, staví jeden proti druhému a neukáže své vlastní řešení ani tam, kde je nebo by měla být jeho práce soustředěna. Taková praxe představuje vlastně opuštění filosofie a vskutku filosofického zkoumání a přechází do pouhé rétoriky. Přitom vyvolává jisté „dojmy“ nebo na ně dokonce jen rezonující navazuje, aby jim vyhověla. Práce pak nemá vlastního výsledku, nýbrž jen potvrzuje to, co už v jistém naladění panovalo předtím, anebo – což je jen jiná podoba servilní konformity – dehonestuje a jakoby vyvrací jiné pozice, které jsou ovšem také „přítomny“ v pouhém oparu negativní nálady ještě dříve, a tedy bez přispění nového autorova sdělení. Zkrácené poukazy na skutečné „vlny“, po nichž se surfuje, jsou pečlivě zašifrovány do jakéhosi „ptydepe“ některé ze skupin, tak aby co nejvíc znesnadnily kritickou analýzu a eventuelní vyvracení.
(Písek, 030803–1.)