Tento text zkoumá vztah mezi jednotou a mnohostí v kontextu událostné časovosti. Každé skutečné jsoucno, chápané jako přirozená jednotka, je vnitřně strukturované a vyznačuje se pravým trváním. Takové jsoucno není pouhým nehybným modelem, nýbrž událostí, která integruje různé stavy do uceleného dění s počátkem, průběhem a koncem. Autor rozlišuje mezi touto vnitřní jednotou a pouhou hromadou jsoucen, která postrádá integrační princip. Zatímco pravé jsoucno má vlastní událostnou časovost, hromada vykazuje pouze vnější pseudo-časovost, často podmíněnou vnějším subjektem nebo odvozenou z časovosti svých složek. Text však zdůrazňuje, že ani tato nepravá časovost není pouhým zdáním. Její skutečnostní základ lze nalézt v hlubších úrovních událostného dění, z nichž je hromada složena. Pochopení tohoto vztahu vyžaduje kritickou interpretaci, která odhalí vazby mezi zdánlivě vnějšími změnami a vnitřní dynamikou skutečných událostí. Tato analýza tak přispívá k hlubšímu porozumění ontologické povaze času a struktuře reality.