Tento text se zabývá hlubším filosofickým a fenomenologickým významem pojmu „duše“, který se v běžné řeči často vyskytuje pouze v přeneseném či metaforickém smyslu. Autor analyzuje, jakým způsobem nás určité prvky, jako jsou slova nebo krajina, dokážou oslovit a vnést do situace život a světlo, čímž se samy projevují jako živé entity. Duše je zde chápána jako zdroj schopnosti vnímat a zjevovat, jako něco, co stojí za smyslovými vjemy a umožňuje nám dobrat se skutečného smyslu. Text zdůrazňuje, že duše není pouhým následkem minulosti, ale aktivně směřuje k budoucnosti a k tomu, co teprve přichází a vyžaduje naše spoluuskutečnění. V závěru je duše definována jako synonymum pro individuální, jedinečný a spontánní život, přičemž autor odkazuje na Masarykovo pojetí spontaneity. Duše je tak klíčem k pochopení aktivního vztahu mezi člověkem a světem, jenž přesahuje pouhou fyzickou existenci a směřuje k plnosti bytí.