Tento text zkoumá vztah mezi Pravdou a Logem a zdůrazňuje, že Pravda vyžaduje Logos jako specifické médium pro své působení v událostném dění. Autor se zamýšlí nad Spinozovým výrokem, že pravda je kritériem sebe samé i lži, přičemž upozorňuje, že žádná „Pravda o Pravdě“ není možná. Pravda vystupuje jako nejvyšší norma pro veškerou relativní pravost, pravdivé výroky i lidské činy. Aby se však tato norma mohla v reálném světě uplatnit, musí být zprostředkována Logem, skrze který se Pravda stává oslovující výzvou. Samotné lidské skutky pak nejsou přímým výkonem Pravdy, nýbrž odpovědí na toto oslovení. Logos tak umožňuje konkrétním událostem, aby se ve svém průběhu staly autentickou reakcí na výzvu Pravdy. Text tak definuje ontologickou roli slova v procesu uskutečňování pravdivosti v rámci dějinného pohybu, kde Pravda zůstává ryze nepředmětnou, avšak určující silou.