Tento text zkoumá podstatu času, přičemž vychází z klasických úvah svatého Augustina v jeho Vyznáních. Augustinův paradox o neuchopitelnosti času a jeho rozdělení na minulost, přítomnost a budoucnost je podroben analýze, zejména jeho pojetí času jako rozprostraněnosti ducha (distentio animi). Autor kritizuje Augustinovu tezi o bezrozměrné přítomnosti a navrhuje pojetí, kde jsou čas a dění neoddělitelné. Čas je zde nahlížen jako fenomén s kvantovou povahou, kde každá vnitřně integrovaná událost má svůj vlastní kousek času. To vede ke konceptu „časového pole“, které vzniká vzájemným pronikáním těchto částeček. Klíčovým přínosem textu je zdůraznění adventivní povahy budoucnosti jako základu časovosti. Budoucnost je nahlížena jako aktivní zdroj novosti, který se otevírá subjektům v jejich otevřenosti vůči tomu, co přichází. Text tak posouvá chápání času od pouhého vnímání k fundamentální ontologické a meontologické rovině.