Text se zabývá nezastupitelnou rolí církve při udržování kontinuity se starozákonním poselstvím a zvěstí evangelia v evropské společnosti. Autor zdůrazňuje, že církev nezbytně potřebuje theologii jako nástroj vnitřní reflexe a kritiky, čímž se odlišuje od vnější kritiky faktického stavu instituce. Hlavním úkolem theologie je provádět sebekritiku církve, což představuje jedinou účinnou obranu proti nebezpečí proměny víry v ideologii. Autor navazuje na pojetí J. L. Hromádky, který definoval reformační theologii jako orgán autokritiky církve, avšak toto vymezení rozšiřuje na veškerou theologii včetně katolické. V ekumenické perspektivě je nezbytné, aby se církev k této kritické funkci hlásila a chápala ji jako svůj vlastní sebereflexivní proces. Theologie tak zůstává integrální funkcí církve, aniž by ztratila svou vědeckou integritu a kritickou náročnost. Tento přístup umožňuje překonání konfesijních omezení a posiluje životaschopnost křesťanského poselství v současném světě.
[Církev a theologie]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 12. 1990
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1990.1 (pokračování v novém sešitu) (strojopis)
[Církev a theologie]
90/164
### 901217
V dosavadních formách evropské společnosti (a tím méně mimoevropské společnosti) nemáme zatím vyřešen problém udržování jakési kontinuity se starozákonním poselstvím a se zvěstí evangelia jiným způsobem než prostřednictvím církve či církví. Církev sama však nezbytně potřebuje theologii a theology. Jedním z důvodů nezbytnosti theologie je skutečnost, že existuje zásadní rozdíl mezi kritikou faktického stavu církve, vedenou zvenčí, a mezi kritikou zevnitř. Theologie může a de facto musí provádět takovou kritiku zevnitř. V theologii a jejím prostřednictvím provádí vlastně církev kritiku sebe samotné. To souvisí s celým pojetím theologie. Té ovšem hrozí vždycky nebezpečí, že se stane ideologií církve, církevního společenství, konkrétního sboru. Proti zideologizování církve je jediná obrana: kritika. Theologie musí proto být nejenom kritická vůči (své!) církvi, ale také vůči sobě. A platí to ovšem také naopak: theologie nemůže být dost sebekritická, jestliže zároveň není dostatečně kritická vůči (své!) církvi. Církev se musí k této sebekritické a zároveň vůči církvi a vůbec křesťanstvu kritické theologii znát a chápat ji jako svou vlastní sebekritiku. Hromádka sice má za to, že tak tomu je pouze u theologie a církve reformační, ale já bych to rozšířil generálně. Jestliže Hromádka mluví o tom, že „reformační theologie je orgánem autokritiky církve“ (1935, Thgie v dnešních církevních zápasech, např. 6637, s. 107), je to vlastně velmi šťastná formulace, až na to omezení na reformaci. Je to nosný program pro každou theologii. Katolická církev a katolická theologie bude muset přikročit k revizi dosavadního řešení vzájemného vztahu, takže ekumenická perspektiva mluví pro Hromádkovu formulaci, zbavenou konfesijního omezení. Thgie pak zůstává orgánem či funkcí církve, a přesto si zachovává kritičnost a vědeckost.