Tento text se zabývá otázkou „základu“ ve filosofii a theologii, přičemž kritizuje tendence k věcnému zpředmětňování pravdy. Autor zdůrazňuje antropologický rozměr problému: člověk není pouze daným bytím, ale bytostí hledající orientaci, která se musí vyvarovat úniku k užitečným iluzím. Filosofie je zde definována jako neustálé kladení otázek a hledání souvislostí v dějinném kontextu. Ústředním pojmem je logos, který není chápán jako uzavřená vnitřní spjatost celku, nýbrž jako dynamický prostor pro dialogos – kritickou komunikaci mezi různými myšlenkovými směry, vědou a theologií. Text odmítá pozitivistický důraz na pouhou „věcnost“ věcí a obhajuje primát subjektivity a nepředmětné skutečnosti. Pravý dialog vyžaduje konfrontaci různých životních přístupů a dramat. Posláním filosofa je pak skrze reflexi a promlouvání nechat zaznít pravdu, která předchází předmětnému světu, a poskytnout tak základ pro lidské jednání a integritu myšlení.