Tento text zkoumá zdánlivý rozpor v teologickém pojetí Josefa Hromádky, konkrétně ve vztahu mezi Bohem a člověkem. Na jedné straně Hromádka zdůrazňuje jedinečnost, neopakovatelnost a osobní povahu Božího povolání i lidské odpovědi víry, přičemž klade důraz na konkrétní události, okamžiky a situace v životě. Na druhé straně mluví o věčných pravdách, obecně platných Božích zákonech a závazcích, které přesahují čas a prostor. Tento rozpor se dále prohlubuje v otázce poslání teologie: má se soustředit na střežení a prosté zvěstování Božího slova a křesťanské zbožnosti, nebo má aktivně uplatňovat Boží zákony a normy ve světě, zohledňovat jejich kulturní a společenský dosah a dokonce být v této oblasti tvůrčí a útočná? Text poukazuje na napětí mezi důrazem na individuální, momentální zkušenost víry a potřebou opřít se o absolutní, věčné principy.