Tato disertační práce se zabývá povahou pravdy a jejími ontologickými předpoklady. Autor kriticky zkoumá tradiční definice pravdy, které ji spojují s korespondencí mezi poznáním a skutečností, a dochází k závěru, že tyto definice vedou k rozporům, zejména pokud předpokládáme jednotu světa. Práce analyzuje dva hlavní přístupy k jednotě světa: substanciální a strukturální, a ukazuje jejich nedostatky. Substanční pojetí hledá jednotu v univerzálním substrátu, zatímco strukturální pojetí ji hledá ve formě, organizaci a vztazích. Obě tato pojetí však narážejí na problémy při vysvětlování mnohosti a diferencovanosti reality. Autor navrhuje, že svět je nám dán jako mnohý a že pojmy jednoty a mnohosti jsou relativní.,
Důraz je kladen na důležitost distance mezi poznávajícím subjektem a poznávanou skutečností pro pravdivé poznání. Práce také zdůrazňuje, že filosofie se musí zabývat nejen spekulativními otázkami, ale především odhalováním základních principů a ontologických předpokladů poznání. Cílem je pochopení pravdy jako perspektivy lidské aktivity a humanismu, nikoli pouze jako pouhého konstatování skutečnosti. Zkoumání pravdy se tak propojuje s ontologií a antropologií.