Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka | Interpretace



Vnímání a interpretace | Interpretace a intuice | Intuice a interpretace

Ladislav Hejdánek (2013)
Tzv. „věci“ kolem nás nejsou jen tím, čím jakoby samy „o sobě“ a „pro sebe“ jsou, ale jakmile je jednou nějak vezmeme na vědomí, jsou něčím „pro nás“. Obvykle se tomu rozumí v tom smyslu, že jde o naše subjektivní vidění (či vůbec vnímání), tedy o jakési „zkreslení“. Někdy je toto zkreslení dokonce chápáno jako nepřekročitelná překážka opravdového poznání. V tom je ovšem hned dvojí chyba: především je tu zřejmý předsudek, že náš přístup ke skutečnosti sám vede k zakrytí, skrytí toho, čím ta skutečnost sama je. To je chybný předsudek, neboť jediný způsob, jak můžeme věci (resp. skutečnost vůbec) poznávat, je náš aktivní vztah k nim, tj. naše přistupování, náš přístup k nim. Bylo by absurdní v tom chtít vidět jednu z překážek; v pozadí tohoto absurdního předsudku je myšlenka jakéhosi „přímého přístupu“, přímého vidění, náhledu, vhledu do věci samé, tedy řecká myšlenka tzv. zírání, theoriá. Druhou chybou je opět jiný předsudek, totiž že věci (skutečnosti) „jsou“ tím, čím jsou, a že takto vůbec mohou být nějak „nahlédnuty“ samy o sobě, bez ohledu na jakýkoli kontext. Tak tomu ovšem není; „věci“ nikdy nejsou vůbec ani schopny být něčím určitým, pokud nejsou zapojeny do svého okolí, na které reagují a které naopak reaguje také na ně. Každá věc, chápaná (pochopená, pojatá) jako izolovaná, osamostatněná, zbavený svých původních („přirozených“) souvislostí a vztahů ke svému konkrétnímu oko skutečností, se stává pouhým abstraktním modelem, někdy užitečným a použitelný jindy však silně matoucím. To, čeho se nám jako vnímajícím subjektům dostává prostřednictvím smyslů (a to je výsledkem vysoce komplexních fyziologických a nervových procesů, jak dnes víme a jak tomu jen zčásti rozumíme), je zajisté něco naprosto jiného než ta či ona „věc“ („skutečnost“), ale je to něco nepochybně také skutečného. Abychom se na základě (a to znamená za pomoci a prostřenidtvím) těchto nových, ale druhotných „skutečností“ mohli dostávat k té věci či skutečnosti „původní“, musíme odhalovat a rozpoznávat „význam“ či „smysl“ oněch skutečností druhotných. O „vnímání“ můžeme proto mluvit až v této fázi; a v tom smyslu cokoli, co vnímáme, má vždy (eo ipso) nějaký „smysl“; v tom však může dojít k nepřesnostem, omylům a chybám, takže ten „nalezený“ resp. spíše „vynalezený“ smysl může být někdy „pravější“, jindy mylnější. Což můžeme zjistit a opravovat dalším pozorováním a vnímáním. Samo vnímání má tudíž hermeneutickou povahu a nevede samo nikdy k žádným „původním“ skutečnostem nějakou přímou cestou, přímým nahlížením. Nicméně k vnímání jako takovému vždycky náleží také něco, co lze – po náležitém vysvětlení (včetně distance vůči rozšířeným představám) – nazvat „intuicí“, neboť „intuice“ je vždy jednou součástí či složkou interpretace (a tím také každého vnímání, ale také porozumění apod.).
(Písek, 130703-1.)
vznik lístku: červenec 2013

Interpretace

Ivan Blecha (1998)
interpretace (z lat. interpretari, vykládat, překládat, umět posoudit) v širším smyslu výklad vůbec. V ↑hermeneutice jedna z metod, jíž má být smysl daného textu nebo jiného duchovního útvaru převeden do obecného a zpravidla jazykově fixovaného porozumění. Přitom se vědomě rezignuje na postulát úplné bezpředsudečnosti, neboť každé porozumění je vázáno na množství předchůdných, interpretaci ovlivňujících podmínek.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 192.)
vznik lístku: prosinec 2000

Interpretace – dvojí cíl

Ladislav Hejdánek (2008)
Když filosof čte text jiného filosofa, stojí před dvojím úkolem (tj. je postaven před dvojí úkol, ať už chce nebo nechce, ať to je jeho záměr nebo není): na jedné straně musí pochopit to, co ten druhý myslitel říká (vyslovuje, píše, formuluje), tj. musí se pokusit porozumět jemu; ale toho vlastně nikdy nemůže vskutku dosáhnout, pokud se nepokusí porozumět tomu, k čemu se ten druhý myslitel filosoficky vztahoval, čím se on sám cítil být osloven a co chtěl svými filosofickými výkony nějak uchopit, dát tomu průchod i do svého vlastního přemýšlení. Když to vyjádříme poněkud zjednodušeně (a tedy nutně s nějakým vážným omezením, které by – ostatně jako vždy – vyžadovalo se aspoň dočasně a jakoby doprovodně upřesněním takových omezení zabývat a aspoň poněkud je upřesnit), můžeme říci, že nelze náležitě vyložit myšlenku jiného myslitele, aniž bychom v tom, jak ji vyložíme, nějak (výrazněji nebo méně výrazně) vyslovili také svůj soud, zda to je myšlenka platná a v jakém směru i do jaké míry. Zkrátka: bez soudu nad myšlenkou druhého myslitele nelze tuto myšlenku náležitě interpretovat. A to zase hned dál znamená, že jsou nutně možné několikeré výklady takové myšlenky, tj. že vposledu žádnou myšlenku nám nelze formulovat tak, aby na ní neulpělo něco z našeho myšlení, z našich myšlenkových, filosofických „pozic“. Jinak by nebylo možno od sebe odlišit výklad od pouhé recitace (i když ovšem i v každé recitaci lůze odhalit něco z výkladu).
(Písek, 080118-3.)
vznik lístku: leden 2008

Interpretace – její cíl

Ladislav Hejdánek (2008)
Každá interpretace vlastně usiluje o postižení toho, co v interpretovaném samo není přítomno (jinak by se stala pouhým „vnímáním“, pouhou recepcí, eventuelně recitací, jde-li o slova či text). Může tomu být tak, že ono přímo „ne-přítomné“ se hledá někde v minulosti interpretovaného, nebo v okolnostech a tedy v „tehdejším“ kontextu toho, co má být interpretováno, ale může být hledáno nejen v minulosti, ale také v budoucnosti: interpretace může to, co chce interpretovat, také rozvíjet, dotahovat, domýšlet, dovádět do důsledků a do praxe, apod. – Zvláštním problémem však je chápání cíle takového interpretování; mimořádný význam má rozlišení různých cílů tam, kde jde o jakousi podvojnost, která nás nutí k tomu, abychom se rozhodli, co je hlavní. Tak např. když před sebou máme dílo nějakého autora, musíme se rozhodnout, půjde-li nám o porozumění tomu autorovi, anebo půjde-li nám o porozumění tomu, oč tomu autorovi šlo. To jsou dvě záležitosti, které je třeba od sebe odlišit, a vedou ke každé z nich různé cesty, vyžadující aplikaci různých metod.
(Písek, 081207-3.)
vznik lístku: prosinec 2008