ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
M  ✖ Mystika  ✖

Mystika jako cesta k nitru

Ladislav Hejdánek (2003)
O mystice se odedávna hovořilo jako o cestě k nitru; bylo by však chybou se domnívat, že není žádné jiné cesty k nitru, než právě jenom mystika. Ostatně velcí evropští (zejména křesťanští) mystikové nikdy onu „cestu k nitru“ nechápali jako odvrat od života a od světa, ale mnohem spíše jako nový přístup k životu a ke světu. Na tom je cosi hluboce pravdivého: dokud zůstáváme u každodenních starostí, bude nám chybět rozpoznání širších souvislostí, tj. bude nám chybět jak pohled k horizontům, tak pomyšlení, co je za nimi. V tom je cosi shodného v mystice i ve filosofii; jistým zvláštním způsobem je v mystice přítomná také reflexe, která nikdy nesmí chybět filosofii a filosofování. Plná reflexe však znamená mnohem víc, než se může (mohlo) uplatnit v mystice a jejích přístupech. Především co je shodného: v mystice i v reflexi má významnou úlohu odstup od sebe (a ovšem také ode všeho „svého“, „vlastního“). Mystika i reflexe si slibují od zmíněného odstupu od sebe nejen lepší vidění věcí a vůbec světa i sebe, ale jakousi metu, cíl, dokonce až spásu. A v čem je rozdíl: v mystice se dostává člověk do nebezpečí, že na sebe zapomene, že se prostě na dlouho nechává „za sebou“ a že se noří do „ne-já“, máme-li užít neutrálního (ale starého) termínu. V tomto nebezpečí viděla často přímo útěchu a někdy i způsob útěku mystika orientální. Dále: mystik má za to, že se v hloubi svého nitra setkává s Bohem (termín může být i jiný, např. s Pravdou, s Krásou samou atd.). Reflexe má naproti tomu prostředky, jak reflektovat samu sebe a tak se bránit proti nebezpečí, jak se do stále nových a hlubších reflexí propadnout jako do čehosi bezedného. A to zároveň musí nějak pro sebe vyjasnit: v reflexi se vlastně subjekt nedostává sám k sobě, a to ani aby se našel, ani aby našel Boha atd., nýbrž aby nahlédl, že krom vnějšího světa daností, věcí a předmětů je tu ještě svět toho, co (ještě) není, ale co přichází. Reflexe má tedy proti mystice náskok v tom, že cesta k nitru není jejím konečným cílem, nýbrž že to je právě jen cesta, jak se setkat (a setkávat) s tím, co se má stát, co by se mělo udělat, čemu by se mělo napomoci a na druhé straně čemu je třeba se všemi silami bránit. Cesta do nitra je tedy jen počátkem cesty vstříc přicházejícím (adventivním) výzvám a tedy počátkem naslouchání a poslouchání, vyslyšení a připravenosti k vlastní nápomoci tomu, co právě přichází. Tam, kde něčeho podobného je mystika schopna, může počítat s respektem ze strany filosofie. (Písek, 030827-4.)
[- mystika – cesta k nitru, do nitra – ale skrze nitro dál ?
- stejně jako cesta ven, do vnějšku, do vnějšího světa má svá scestí (astrologie, alchymie atd.), tak i cesta dovnitř
- ale cesta dovnitř je také – a především – cesta do budoucnosti
- proto ji nelze institucionalizovat, a nelze ji ani zakládat na tradicích
- ve filosofii však bylo nitro – myšlenkově – objeveno až Leibnizem
- přes nitro lze naslouchat Pravdě, ale nikoli proto, že Pravdu „máme“ ve svém nitru !
- modlíme se „buď vůle tvá“, protože vůle boží se neděje ! Ne všechno, co se stane, je (byla) vůle boží !
- láska k věčnému je na scestí – skutečná láska je vždy láskou k tomu, co není věčné, co hyne (může hynout) – a my jsme zavázáni napomáhat tomu, aby nic nehynulo marně
- nichts zu besitzen, und von nichts besessen zu sein
na ničem nesedět, a nic nenechat, aby si sedlo na nás
(030827-x)
- člověk, který je ve světě orientován, může být díky tomu jist, kterým směrem se vydat]
vznik lístku: srpen 2003

Duše a niternost | Mystika

Ladislav Hejdánek (2004)
Mystiku lze pochopit jako určité zbloudění na cestě k „vnitřnímu“. To zbloudění spočívá v tom, že se mystik zastaví u svého „nitra“ (resp. zůstane v něm stát), zatímco by měl jít mnohem, mnohem dál, neboť cesta do niternosti nemá konce (a zejména nekončí v omezeném rámci vlastního nitra). Tak jako cesta ven, k vnějšku, nekončí na hranicích vlastního těla, nekončí ani cesta k vnitřnímu na hranicích vlastní niternosti (mohli bychom si použít tradičního, ovšem poněkud matoucího termínu „duše“). Myslím, že právě to měl asi na mysli Hérakleitos, když řekl, že nelze najít hranice duše („Kráčeje nenalezl bys hranic duše, i kdyby ses ubíral každou cestou; tak hluboký má smysl (logos).“ – zl. B 45 z Diogena), nebo že „Duše má smysl (logos), která sám sebe rozmnožuje.“ (zl. B 115 ze Stobaia). Chyba mystiků není v jejich zážitcích (které mohou být autentické), nýbrž v jejich pochopení, v jejich interpretaci jakožto zážitků „ve vytržení“, tedy v jejich subjektivizaci. Alternativou pochopitelně není jejich objektivizace resp. konstrukce nějakých intencionálních předmětných modelů. Funkce mystiky spočívala vždy spíše v poukazu k tomu, že předmětný svět není vše a že dokonce není ani tím nejdůležitějším, ale to je jen menší polovina cesty k pochopení toho důležitějšího, totiž k pochopení, že cesta k nitru musí vyústit v cestu do nepředmětného světa, z něhož vposledu vychází vše, dokonce i to tzv. vnější, vnějškové, předmětné. Mystik se setkává se znameními, která zůstávají pro většinu lidí neviditelná anebo nesrozumitelná; ale jeho výklad těchto znamení se buď vrací k tomu, co zná ze světa předmětnosti (a to nemusí být vždycky svět pravých skutečností, nýbrž spíše svět upadlý a banální, jen umělec přeznačovaný), anebo se topí ve zmatcích a mlhavostech falešných „tajemství“. Každé mlhavé „tajemství“ je pouhým pseudotajemstvím; skutečné, pravé tajemství musí být pochopeno a vysloveno, a při tomto vyslovení nesmí přestat být tajemstvím. Samo slovo tajemství je matoucí: na pravém tajemství není nic „tajného“, právě naopak: každá pravé tajemství musí být zjeveno, vyjeveno, vyhlášeno. Esoterická mystika je proto mystikou na scestí, možná vysloveně mystikou falešnou. Oprávněnost mystiky může být jen v tom, že to je cesta osvobozenosti a otevřenosti pro to podstatné, totiž pro Pravdu. A ta nesmí být dávána „pod kbelec“, tj. nesmí zůstávat skryta, ale musí najít své svědky, kteří ji budou vyhlašovat. (Písek, 040107-1.)
vznik lístku: leden 2004

Mystika

Jan Patočka (1947)
Mystika – zaměňuje transcendenci a její „provedení“, chce celá odejít do přesahujícího, zapomíná, že takový odchod zrušuje transcendenci. Aby mohla „žít“ v onom světě, chová se k transcendentálnu jako k věcem, které nás afinují, k nám se aktivně a pasivně chovají. Mystika (a náboženství) je chování k transcendentálnu; chováním se z něho vytváří cosi jako objekt, tedy transcendentno.
14. III.47
(ex: Deník 23.XI.1946 – 29.V.1947 – přepis, 3116.)
vznik lístku: květen 2007

Mystika

Josef Lukl Hromádka (1931)
Pod mystikou nerozumím každý intimní vtah mezi Bohem a člověkem ani vědomí Boží všudypřítomnosti, nýbrž náboženské zážitky, plynoucí z názoru o podstatné jednotě mezi Božstvem, světem a člověkem. Mystika je zpřízněna s filosofickým názorem o jednotě veškerenstva a s pantheistickým ztotožňováním Božství se zákonitostí a duší světovou. Mystik ovšem nepokládá všech věcí za součást Boha, ale je přesvědčen, že nehodách je podstatně zpřízněn s Bohem a že je možno duchovním soustředěním postihnout jednotu všeho jsoucna i splynulost s Bohem. Kromě parsismu všechny směry náboženské, které nevěří v Boha Stvořitele, maí mystickou povahu a uznávají jednotu Boha a světa. Křesťanství je protimystické. Ani nejzanícenější tzv. křesťanský mystik nepřekro/31/čuje hranice lidství, odmítaje názor o konečném splynutí lidské duše s Bohem.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 30-31 pod čarou.)
vznik lístku: říjen 2007