Tento text kriticky zkoumá povahu moderní technovědy a její cíle v kontextu soudobé společnosti. Autor argumentuje, že rozšiřování lidského poznání se v rámci technovědného paradigmatu stalo pouze vedlejším produktem dosahování předem stanovených praktických cílů. Původní ontologický rozměr skutečnosti, který dříve poskytoval člověku vodítka a směr, byl vytěsněn na periferii zájmu nebo zcela zapomenut. Zásadním rysem technovědy je absence vnitřních etických imperativů či normativních omezení; věda realizuje vše, co je technicky proveditelné, aniž by se podřizovala morálním příkazům typu „máš“ či „nesmíš“. Jediným určujícím měřítkem pro technovědné snažení zůstává pragmatické kritérium užitečnosti a efektivity. Text tak poukazuje na nebezpečí nahodilosti techniky a ztrátu hlubšího smyslu vědeckého bádání v honbě za utilitárními výsledky, což vede k odcizení od podstaty reality a k nadvládě čistého instrumentalismu nad etickou reflexí.