Tato úvaha kriticky zkoumá možnosti myšlenkového přístupu k fenoménu „toho čtvrtého“ v rámci tradice empirismu a pozitivismu. Autor vychází z Humovy analýzy přímých a odvozených impresí, které jsou vázány na smyslové orgány. Vzhledem k tomu, že pro „to čtvrté“ neexistují žádná empiricky doložitelná smyslová data, empirismus takovou kategorii odmítá jako nelegitimní. Text však ukazuje, že tato námitka je nekonzistentní, neboť postihuje i samotný koncept „věci o sobě“. Zásadní chyba empirismu podle autora nespočívá v ignorování konkrétního výseku reality, ale v tom, že skrze vnitřně rozporný konstrukt „bezprostřední zkušenosti“ zamezuje přístupu k jakékoli skutečnosti. Tento koncept totiž paradoxně znemožňuje přechod od vjemu k tomu, co je vnímáno. Práce tak zpochybňuje epistemologické limity pozitivismu a naznačuje, že skutečné poznání vyžaduje překonání bariér smyslového redukcionismu, který izoluje subjekt od objektivní reality a jejích hlubších struktur.