Tento text kriticky zkoumá oprávněnost a limity speciálních věd, které se soustředí na izolované aspekty reality namísto zkoumání skutečnosti jako celku. Autor poukazuje na to, že vědní disciplíny jako fyzika, biologie či psychologie vyčleňují parciální sféry zájmu, čímž však ztrácejí schopnost plně uchopit povahu "konkrétna" neboli pravého jsoucna. Problém vyvstává v okamžiku, kdy je speciální věda konfrontována s komplexním objektem; například fyzikální teorie nedokáže vyčerpávajícím způsobem vysvětlit chování atomů v kontextu živého organismu, neboť jí unikají širší souvislosti celku. Text se opírá o Leibnizovu myšlenku, že všechny přirozené jednotky světa jsou vybaveny všemi kvalitami, byť v různé míře zjevnosti. Tato perspektiva zdůrazňuje nezbytnost nahlížet na jsoucna v jejich totalitě a naznačuje, že redukcionismus speciálních věd je metodologicky podmíněný, nikoli absolutní. Úvaha tak směřuje k filosofickému přehodnocení vztahu mezi dílčími vědeckými poznatky a celistvou povahou reality.
[Speciální vědy a konkrétní skutečnosti]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 10. 1980
- jedná se o část původního dokumentu:
- [Příležitostné poznámky, 1980]
[Speciální vědy a konkrétní skutečnosti]
Problematičnost, resp. podmíněná oprávněnost speciálních věd, které si vymezují pole svého zájmu a svých zkoumání tak, že odhlížejí od skutečností jakožto celkových, jakožto celků, a soustřeďují se na „skutečnosti“ parciální, na určité vymezené obory skutečností, tedy např. na souvislosti geometrické, na „skutečnosti“ fyzikální, chemické, biologické, fyziologické, psychické, sociální, právní, politické, etické atd., se stává zřejmou, když kteroukoliv takovou speciální vědu přimějeme, aby se zabývala nějakým „konkrétem“ (tj. „pravým jsoucnem“) jako celkem. Pak se ukáže nejenom, že biologie si musí navyknout užívat poznatků chemických a fyzikálních, ale že taková fyzika nemůže nikterak zaručit, že její teorie je s to vyčerpávajícím způsobem vyložit třeba povahu atomů, když je přece zjevné, že jí z principu a z podstaty věci uniká jejich „chování“ v živém těle apod. Nejsou všechny „přirozené jednotky“ skutečného světa vybaveny vším, jenom ovšem v různé míře zjevnosti? To je myšlenka Leibnizova, která bude mít ještě dlouho velkou váhu ve filosofických úvahách tohoto typu.
13. 10. 80, 15.15
### 801013